Co by to bylo za září a začátek podzimu, kdyby se v něm nekonala tradiční Sova. A i když všechny tyhle úvody zní pořád stejně, ani letošek nebyl výjimkou - naštěstí. Původně se mi nechtělo se do žádného reportu vůbec pouštět, protože kolem bylo spoustu prokrastinačních rarášků a podobně, ale nakonec teda zvítězila touha nad zdravým rozumem a třeba z toho, tady v podzimní zahradní atmosféře, nakonec něco vypadne.
Psát se mi o tom nechtělo možná i z toho důvodu, že letošek nebyl až zas tak velkým prožitkem, že v rámci zachování konzistence letošních nepopsaných výletů by to nebyla až taková ztráta, že na to vlastně není čas a že to nakonec stejně nikdo nebude číst, ale po zveřejnění řešení, fotek a odkazů na reporty ostatních týmů na oficiálních stránkách Sovy mi vynechání reportu přišlo neodpustitelné, zvlášť po přečtení reportu Nethara a jeho Koumáků se vzpomínkou, jak jsem kdysi před dávnou dobou rád pročítal nethaří diskmag na Levelu, kde především jeho příběh o XYZovi byl zcela strhující a dokonale všepopisující. Jeho účast na jedné z prvních Sov mě proto i docela potěšila.
Ale už k věci. Letošek byl hodně hektický, s účastí na Sově 2012 jsem nepočítal už skoro od dubna, kdy jsem věděl, že bude prakticky nemožné nějaký tým podobný minulému vůbec sestavit. Na poslední chvíli, mezi dvěma událostmi, přišlo přerušení, kdy mi od divokého Kaluže najednou dorazila esejka, jestli se nechci přidat k jejich týmu. Toho jsem přes všechny časové deficity a nedopasné zprávy, maily a dopisy s radostí využil a stal se tak opět čestnou součástí Dopplerova jevu.
Na začátku bylo minimum informací, žádná speciální příprava, navíc překvapivé zjištění, že se původně připravená outdoor akce mění díky hrůzostrašné kalamitě na čistě urban akci ve městě městoucím, což bylo vlastně i nejen vzhledem k nízkým letošním nočním teplotám a neochotě skákat někde po lese víc než vyhovující. I start u Hypernovy v Kuklenách už tak trochu předpovídal přibližnou trasu celé hry. Dopravit se tam trojkou pěkně v předstihu byl ďábelsky dobrý nápad, ale z nějakého důvodu se to už u Adalu pokazilo a celou cestu přistupovali další a další týmovci, nakonec dle předpovědi kdesi u nádraží i ti mí. Během pohovoru v buse se mi chtělo uvažovat u tom, do jaké míry a kdo z nás oblékne reprezentační trička svých ďábelských chlebodárců. Nakonec to nijak nedopadlo, jen na startu dostali týmovci za testování modrá soví 2011, jež stejně za hru neoblékli, takže letos nebyly vážně žádné okázalé projektové reklamy.
Po přivítání bývá obyčejně jako první na řadě hodinový rozstřel, aby všichni krvelačníci dostali patřičný náskok a ostatní si museli pěkně počkat. Letos na něj byly hodiny dvě a hned první pohled na zadání strašně za(m)razil. Bublinky, čísla, obrázky, myšlenkové asociace - skoro se zdálo, že to nepůjde dát do kupy žádným jednoduchým klíčem. První krok jsme dohromady nedali, po první nápovědě, že čísla označují délku slov, to už začalo být maličko čitelnější. A docela se dařilo, vymysleli jsme celkem spolehlivě význam všech barevných čar, jen červená políčka a políčka velmi blízko nich se ne a ne zaplňovat. Jak už to bývá, ty nejšílenější teorie byly správné, ty racionální už ne, takže jsme tam krásně vykysli kvůli špatné interpretaci prostředí, létajících koňů, šachů a kdovíčeho ještě. Což by nebylo tak zlé, neboť i po doplnění všech červených políček nedávala tajenka smysl. Sluníčko zapadalo, většina týmů pryč, orgové balili a pro náš malý piknik pod klečí začínalo být už trochu chladno. Přišel k nám Martin - a když přijde org, je to jako kdyby se na nás díval Bůh - a poradil nám, že to máme normálně přečíst zleva doprava, ale i při troše permutování jsme k heslu ŠIPKA nakonec zdárně došli, takže jsme mohli začít balit a jít pařit do Hypernovy. Vlastně na další stanoviště.
Jdeme na dvojku. - Jo, ona nějaká jede? - Tady nejezdí dvojka… - No počkat, máte jít k támhletomu kostelu.
A skutečně. Po několika zásadních zločinech na hypernovských záchodech se šlo ke kostelu. To nejtěžší bylo za námi a dovolit si ztrácet další vteřiny jsme už nemohli.
U kostela bylo shromáždění. Na jednu stranu to potěšilo, protože se zdálo, že nebudeme muset být nutně úplně poslední, jenže pořád před námi stála ta malá nepříjemnost s šifrou. Dostali jsme od orga Omalovánky se zvířátky. Přečíst nešly, po vybarvení nevypadaly jako mapa. Že počet zvířecích řezů odpovídá počtu písmen, na to jsme taky přišli. Jen ty barvičky dát do pořádku… Nedalo se nic dělat, lamácky jsme využili svou první nápovědu, která nám řekla, že se vlastně máme soustředit jen na reálné barvy zvířat, což najednou bylo jasnější než ropa a už teď jsme se mlátili do hlavy. Práce s mapou byla bezproblémová a rychlá, jen se trochu projevila částečná degenerace z používání všech možných navigačních zařízení - já nedal do kupy směr, Kaluž zas aktuální pozici, resp. polohu Hypernovy… ale co už.
Zvesela jsme vyrazili na stanoviště v pořadí třetí, s lehkým úsměvem na šifranty dosud sedící a luštící. Vyhledali jsme i správnou odbočku, kterou byla fešná temná cesta, ve které mohly jakékoliv živly jen řádit. Ale neřádily. Došli jsme k poli a začalo se jako zázrakem stmívat. Najít místo na sezení znamenalo vzdálit se od plánované trasy, ale alespoň tam bylo světlo a komáři. Spekulovali jsme o možnosti změnit název týmu raději na Dopplerův poplav. Disproporcionální písmo automaticky znamenalo hledání něčeho skrytého, ale nebyla to jen písmena, nýbrž celá slova tvořená svými opaky, co ve finále graficky vytvořila úplně nový text. Luštění nezabralo ani takovou dobu, jen během něj už padla skutečná tma, která pak pomohla při odbočování na správných semaforech.
Cesty nás hladově vedly ulicemi s ponurými lampami a k lávce se stromem, kde se skrývala další zašifrovaná soví trubka. Vytáhli jsme si z ní doplňovačku, která se stala jen dalších záchytným bodem. A protože jsme nenašli žádnou volnou lampu, pod kterou by se dalo spokojeně luštit, obsadili jsme násilím blízkou zastávku a pustili se do díla. Tahle relativně snadná a pohodová záležitost nám dala nemálo zabrat kvůli několika pitomým náhodám. Za prvé se tam mluví o řadě, řádků je přesně 26 a když se místo hvězdíků dosadí správná vyhaluzená znaménka, pak 9+9-11+19= vychází taky přesně 26. Slovní interpretace dává i iks, trochu moc podivných náhod najednou, takže na první pohled není o aplikaci běžně dostupné abecedy pochyb. Díky tomu a taky díky diskusi o Eyjafjallajökullu se naše kempování zase o něco trochu protáhlo, padla další nápověda, nakonec jsme slovíčka napaštili do odpovídajících chlíečků a byli nuceni znovu přejít dříve zmíněnou lávku, za níž krom reflexních značek a testování světlušky již čekaly připravené klasické bezejmenné aktivity.
Na place byl pomník. Za ním se již mezi stromy rýsovaly pobíhající světlušky a štěkající psi v zahradách doslova šíleli. Letošní aktivity nebyly zdaleka tak okázalé, jako třeba na Sově 2010, ale za to nejspíš může ten rychlý přesun z lesa do města - kdo ví, co by jinak bylo. Celkem si na nás připravili pět aktivit, které měly prověřit připravennost týmů ve skutečné bojové situaci. Každá aktivita pak měla na svém sladkém konci jedno písmenko do klíče pro rozluštění utajené zprávy. Nejvtipnější aktivitou byla zcela jistě poznávačka všudypřítomných kytek, kde jsme se jako mix informatiků a obchodky vyloženě zaexcelovali, což znamená selhali. Mít s sebou biologa, bylo by všechno snazší, přičemž jsem si zas uvědomil, že jsem měl včas dát vědět Martě, která by to určitě rozkouskla. Nakonec jsme lišácky pořídili fotky těch vystavených obrázků a skrze totálně vyplácaný FUP je za téměř nekonečnou dobu odeslali na detailní analýzu Čipovi. Čekání na odpověď jsme využili pro zalyžování si, což šlo překvapivě snadno, dobře to klouzalo, nespadli jsme a objeli jsme snad ještě víc stromů, než bylo v popisu. Jo, kdo maže, ten jede. I přes opodstatněnou obavu, že jako informatici z hlavy nikdy v životě nesložíme správný algoritmus na řešení hanojské věže, na to Kaluž přišel a šel si bravurně hrát s pneumatikami. Lenka s Lukášem byli rovněž jako kukačky úspěšní, takže zbývalo ještě složit začarované kostky, které přes ostré světlo světlušek jakoby měnily své odstíny. Na svém konci ovšem tajemství odkryly a my se mohli s klidem u vedlejšího stromku vrhnout na luštění finálního poselství. A to opět moc dobře nešlo, klíč nebyl jasný a tajenka ještě nejasnější. Několikrát k nám dokonce přišel i nějaký org - a když přijde org, je to jako kdyby se na nás díval Bůh. Po mnohýh vulgaritách jsme zjistili, že Bobři nešli do p..., ale do Pyšel. Nedávalo to smysl, ale orgové to schválili a povolili nám další, pohodový postup na šestku.
Cesta byla vskutku velkolepá, obíhali jsme různé industriální budovy, kolejiště a smáli se vyděšeným nočním hlídačům. Měsíc byl zdvořile vykousnutý a svítil si pro radost. V místě zadání jsme se možná trochu ztratili, ale po chvíli jsme se opět našli a i s obsahem trubky se odebrali pod nedalekou lampu v urbanistické tovární zástavbě.
Snad každý rok je na Sově něco úchylného, ať už je to Zuzanka, nebo v tomto případě Venoušek a jeho stožáry. Čtení ve 3D nám bylo vlastně jasné, stačilo už jen objevit klíč k nalepení všech stožárů na správná místa. Nedali jsme to, už vůbec ne na první pokus :D. Spekulace o tom, kdo je a kdo není mrtvý, nám vzaly spoustu drahocených vteřin, které nikam nevedly. Nakonec jsme místo lepidla použili malé patentky, sponky a něco ostrého. Koukali jsme do toho ze všech stran a krom dvojité sedm, sluníčko... to moc smyslu nedávalo. Na řadu přišlo kafe, což bylo jen dalším zklamáním. Tak dokonalé, s naprostou pečlivostí připravené čivické kafe padlo za oběť nefunkční termosce, která držela už jen chlad namísto tepla. A protože studená káva nepomohla, museli jsme počkat na největšího sráče, aby se na to podíval okem odborníka. Chtělo to vlastně jen nápovědu a trochu operování na světle, neboť stožáry nechtěly držet za žádnou cenu, ale své tajemství odkryly, takže jsme mohli jáít pokojně dál, vědomi si toho, že dál to už bude jen těžká pohoda.
Dojít k řece bylo skoro až magické a u vody se začal tajit a především i srážet dech. Objevili jsme volnou lavičku a nebýt režie, nemuseli jsme si ani sedat, protože binární kód je přece náš nativní, tak se nebudeme zbytečně zdržovat. A cestou podle řeky padla ta největší mlha ze všech...
Florián, další záchytný bod. Bylo nám tak trochu jasné, že to nebude vůbec jednoduché, když nás tajenka nutí používat dva živly. Papír měl navíc ještě ke všemu vyšší gramáž, až to hezké nebylo - a destrukční aktivity vůči němu mi povoleny nebyly a protože ani nápověda s ohříváním draka nepomohla, překreslili jsme alespoň žábu na sovu a doufali, že to zabere. Nezabralo. Vysíleni zimou a mlhou jsme raději chňapli řešení, abychom tam zbytečně nezamrzli.
Procházka mokrou trávou po břehu řeky nás dovedla... jak jinak, než k dalšímu stanovišti, u kterého seděl bitevně vyzbrojený org, protože stanoviště bylo údajně vykradeno. Na jednom jediném papíře byly čtverečky. Docela hezké na to, aby byly nějak složité. Bohužel očividně zavládla krizička, takže se nikdo nesnažil hledat jednoduché věci a museli jsme si trapně vzít nápovědu, načež se to skutečně povedlo prostě přečíst a pomocí mapy jsme se dobrali k nějakému přibližnému místu - 14 stupňů je skoro nula a je tu jediná cesta, takže někde na křižovatce by to mohlo být, ne?
Nabídly se nám překrásné, velmi fotogenické pohledy. Aby z toho bylo víc než jen vzpomínková šmouha, znamenalo by to mít zrcadlovku a tripod, což ale nepatří mezi úplně nejlepší vybavení na noční hru. Mlha ležela na poli a na obzoru začalo překrásně svítat. Když jsme dostatečně nasáli atmosféru, začalo zas vše selhávat na tom, že to, co se z dálky jevilo jako javor, byla ve skutečnosti lípa. Panika ale netrvala dlouho a odebrali jsme se zhruba do poloviny polní cesty na Věkoše, odkud byl na východ Slunce skutečně skvělý výhled. K němu jsme si ale fikaně sedli zády. Achjo. Dobře odpočatá Lenka měla hned na WOK pln DRUG funkční teorii, takže byla šifra rozluštěna ještě než naše hlavy zasáhnul rozbřesk a mohli jsme pokračovat cestou necestou, naplnění ránem kolem ohrádky dvou divokých psů. A baterie telefonu v tuto osudnou chvíli umřela.
Stanoviště bylo popsáno dost nejasně a to, co ve skutečnosti vypadalo jako vesnická žumpa, mělo u sebe z druhé strany telefonní budku a nedaleko od ní i schovanou rouru se spirálou. Náves začala ožívat a lidé se na nás, opět sedící na zastávce a baštící snídaně, začali jen nechápavě ohlížet. Čtení bylo ale příjemné a hned hotové, vyrazili jsme hledat hřbitůvek.
Pouchovské okolí, hřbitůvek a škola, to všechno bylo prostředí přímo nevhodné k odskočení si, přestože vše ještě nedělním ránem spalo a týmů kolem bylo pomálu. Zakempovali jsme u školy a nechali Kaluže jít hledat to správné místo, které při obhlížení školy bohužel nenašel, protože všude byla okna. Chtěl jsem to taky vyzkoušet, vyšlo to jen tak tak na tu poslední chvíli, kdy jsem periferně zaznamenal pohyb nějakého civilisty. Ukázalo se, že je to ve skutečnosti školník. Byl vyjevený, zkoumal, co provádíme a vybil si svou zlost na cizím týmu. Naštěstí. Po nějaké době jsme se teprve pustili do luštění. Bylo to jasné a snadné, hodně nás to bavilo, černé figurky nikam nevedly, takže bylo všechno hned hotovo. Zdržovala nás už jen ta povinná režie. Kvůli čekání na Kaluže jsme byli nuceni se rozdělit, takže jsme nakonec jako první zamířili do skladištní oblasti s Lukášem jen sami.
Po vystoupení ze zástavby rodinných domků nás konečně přivítala široká a sluncem zavalená cesta a rychle jedoucí auto zřejmě s Jéčkovou značkou. Prudce zastavilo smykem těsně vedle nás a začali jsme tušit to nejhorší. Z okna na nás vybafli zmatení cestující a hned se ptali, kudy se nejlépe dostanou na CIAF. Kdo ví, asi považovali za dobrý nápad se zeptat na cestu v neděli o půl osmé ráno, uprostřed ničeho, dvou náhodně potkaných vyčerpaných osob obtěžkaných batohy a karimatkami s mapou v ruce. Ne, ale máme mapu, jestli se chcete podívat! Se smíchem se rozloučili a zas odjeli do dáli. Byli jsme tím tak vyplašení, až se nám povedlo přejít jedinou odbočku vpravo. A přitom se už Kaluž s Lenkou rýsovali v dohledu... Abychom nevypadali jako úplné lamy, vyšli jsme jim vstříc, sjednotili se a nabrali správný směr. Budovy a skladiště po obou stranách vyvolávaly na jednu stranu pocity úzkosti, na stranu druhou i jistotu dobře střežených tajemství a inspirací uprostřed městské džungle. Na konci silnice ústící v poli seděly na ryze betonových betonech již zběsile luštící týmy, takže jsme skutečně nebyli zas tak daleko za nimi, jak se na první pohled možná zdálo. Chvíli času zabralo najít správnou trubku se zadáním, ale během chvíle to už bylo v Číně a my se spokojeně na sluníčku usadili kolem do prázdná čnějící skruže. Síly pomalu docházely, pokus číst čínské znaky nikam nevedl, počítání čar a průsečíků neneslo vůbec žádné ovoce. Po polní cestě procházelo čím dál více lidí na procházku se svými psy a všude v keřích a stromech poletovaly zřejmě kachny. Bohužel si tady už vůbec nevzpomínám, jak jsme si poradili, tedy spíše neporadili s touto šifrou, ale rozhodně pak následovala cesla přes trať, po které nechtěl zrovna jet žádný vlak, a kolem ní až k blízkému nádraží.
Sluníčko začalo skutečně pálit. Sedli jsme si u blízkého hřiště a s Lukášem využili pár otoček na kolotoči ke zvýšení morálky. Pomohlo to. Nějakou náhodou z tabulky vypadla hymna a hned se začala vybarvovat. Du gamla, du fria!, broukali jsme si. Bylo i jasné, že koncový obrazec bude půdorysem a jak už to bývá, Sova obvykle končívá na ZŠ Sever, ale pro jistotu jsme v mapě křížově porovnali všechny blízké i vzdálené školy, abychom vyloučili omyl. Radovali jsme se, že je to už zdárný konec, ale spíš z posledních sil. Horko ve vzduchu rozčechrávaly rozverné helikoptéry předvádějící vzdušné kousky. Nejedno oko pak krom divokých helikoptér spočinulo i na názvu sport baru U Kozatý. Samotné toulání po Slezském bylo vážně super, alespoň dojmem určitě. Samotnou školu jsme museli složitě obcházet, neboť nikde nechtěla vykukovat. Ale když se ukázala a zářila, orgové nás již vítali - a když nás vítá org, je to jako kdyby se na nás díval Bůh.
V mumraji cíle přišlo poslední zadání plné prázdných sovích koleček a dostali jsme vynadáno, že se moc koukáme (nebo houkáme?) na sovy na skle. Školní nádvoří s pentagramem se ve slunečních paprscích lesklo tak silně, až jsme zvolili zaparkování se do blízkého stojanu na kola. V marné snaze pochopit zadání nás jistě mnoho dalších týmů ještě tady stihlo předběhnout. Asi jsme vzali nápovědu, což už nebylo tak podstatné a začali jsme kreslit sovičky, přičemž se ta floriánská nemohla počítat. Hů hůůů. Nejlepší byla asi sova kaluží, kubistická a položená.
V cíli byla kupodovu školní tabule. Na ní malůvky. Vedly se živé debaty, ale nejlepší bylo si sednout na židli a přestat vnímat. Ukořistil jsem jednu z posledních Tatranek, což mi dodalo ubalenou energii a mohli jsme tím pádem začít organizovat ukončení naší sešlosti, tedy až poté, co se Kaluž se všemi přivítal a popovídal. S úsměvem a ospalými zobáky jsme se rozloučili a odporoučeli se do prázdna.
Celkově jsme obsadili luxusní třiadvacáté místo v pohodové kategorii, což vlastně mluví za vše. Z mého pohledu to byla jedna z nejkratších Sov vůbec, možná se mi to zdálo, možná ne. Každopádně bych rád poděkoval svým týmovcům, že mě vzali - ač na poslední chvíli. Hodně jsme si toho užili a třeba se setkáme brzo zase. Samotná organizace Sovy byla velmi dobrá, jen se zbývá domnívat, jaké by to bylo nebýt kalamitních lesů. Ale ani letos neexistovaly žádné akční terénní nápovědy, aktivity ničím významným bohužel nepřekvapily a postrádali jsme u nich, jak již bylo řečeno, své osobní paleontology, protože poznávačka byla navzdory očekávání děsně děsivá a nemohl jsem v ní obhájit své makrelí diplomy, ač jsem byl oděn v barvy jejich dávno přešlých let. Bude-li příští rok, rozhodně by bylo fajn, kdyby to zas nějak vyšlo. A to se teprve taky uvidí.