Tento pátek už rána doslova hýří samými překvapeními. Nejen, že své kouzelné stotřiadvacáté narozeniny slaví Hitler, ale dokonce má svátek samotná Makrela. No co už. V ranním světle v záplavě slunečních paprsků v rose na trávě jsme s Agátkou nasbírali další zajímavé přátele porůznu po celém světě, přičemž nejzajímavější z nich byla rozhodně jedna bengálská kočka jménem Fripouille. Je úžasně fotogenická, krásná a její leopardí pruhy vyzařují radost.
Netuším, jak k tomu pak došlo, ale začali jsme si pohrávat s FaceTime a zkoumat různé skryté možnosti této služby. Pro ty, kdo neví, o co přesně jde, bych to stručně uvedl jako bezplatnou videokonferenční službu od Apple. Hodně mě překvapil použitý kodek, který si skutečně vystačí i s velmi malou šířkou pásma. Když jsem pochodoval s wifi dost daleko od AP v zarušeném prostředí, video z přední kamery sice trochu pokulhávalo, ale zvuk byl stále perfektní a asi tak stokrát čistší jak ve Skype. Bohužel, přestože je ovládání FaceTime velmi příjemné, není ani na počítači, ani na iPhone navrženo pro kočky. Jejich tlapky jsou pak odpovědné za poněkud zvláštní efekty během videohovoru. Samozřejmě jsem se kvůli tomu už vůbec nedostal k náladě pro psaní článku o tom, jak nás chtěli napadnout zřejmě polští Anonymous a jak se jim to nakonec vymklo z ruky.
No a teď, tak zhruba před půlhodinkou, jsem málem vypustil duši při pohledu na cibuli. Bylo to tak hrůzně šokující, že se o tom musím zřejmě víc rozepsat. To jsem si tak vesele kráčel, když tu najednou se přede mnou na kuchyňské lince objevil divoký objekt, co nejdřív vypadal jako opravdu obří a zákeřný hmyzák, úplně jako vystřižený ze včerejšího hmyzáckého Sanctuary. A protože mě divoké setkání s hmyzáky jakékoliv podoby vždycky smrtelně vyděsí, málem jsem z toho vybouchnul. Ve skutečnosti to byla ale úplně obyčejná rozkrojená cibule. S krovkami. Ještě před dvěma lety jsem měl z cibulí docela radost a podporoval jsem onion routing ze všech sil, ale že nás jednou potká vzpoura cibulí, to by mě v životě nenapadlo. Asi bych měl přestat pít tolik kafe, protože tyhle infarktové situace už naprosto přestávám zvládat.
Už zítra bude konečně víkend. Špatnou zprávou na tom je, že jsou v proroctví ikony dešťů a pokud bude chtít někdo zmoknout, má jistou šanci. Ať už to vypadá jak chce, víkend po tak hektickém týdnu byl vážně potřeba a těším se na něj už jen z principu, bez ohledu na finální verzi zítřejších plánů, které jsou stále ještě nejasné a tak.
Bum. Teď ještě zbývá nějak naložit s časem do večera a bude hotovo :).