Asi jsou známé takové ty příběhy, kdy někde po tisících kvetoucích a překrásných létech zmizely kouzelné stromy a od té chvíle celá okolní říše chřadne. Obyčejně k tomu dochází tak, že se na obzoru objeví rarášek, temnopán, nebo jen hagraven s kouzelnou dýkou a stromky naschvál vykoření. A nebo to taky nemá žádnou logickou příčinu, protože si prostě časová princezna na mlýnku jen řekla make them suffer a bylo rázem po zábavě.
Ať už je ta příčina jakkoliv libovolně zamotaná, v žádném případě pak ve fantasy příbězích o lásce, cti a kuráži nenásleduje žádné další ni sáhodlouhé vyprávění o době vprostřed samotného úpadku, protože by bylo příšerně nudné, hořké a bez špetky radosti či šťastných vyhlídek. Bohužel. Je to chyba. Povídat a psát by se o tom mělo, neboť ti, kdo se pak do takové situace náhle dostanou, budou v němém úžasu jen nevěřícně zírat a nebudou si vůbec s ničím vědět rady. Vyprávění se tam poté vrací často až ve chvíli, kdy do zničených zahrad přijíždí princ na poníkovi (nebo bílém jednorožci) a veze ve svém služebním květníku zcela novou a čerstvou ratolest.
Bude to asi tak šest nebo možná i sedm let zpátky, co padl ten úplně poslední zlatý corcomarský strom a záře jeho křídel navždy pominula, už nejsou ani patrné nejmenší odlesky jeho slávy v okolních hmotných objektech. A od té doby, postupně jak se vytrácela kdysi všudypřítomná záře, přibývala vůkol už jen fádní šeď, zkaženost, nedokonalost jarních květů a podobné neřesti; v trouchnivějícím dřevu prolezlém houbami a hmyzáky silně působil rozklad, náhodně se vytvořily močály a vzduch čím dál víc nemístně páchne. Navíc tu není a už ani nemůže nikdy být uklizeno a namísto chutných divokých zajíců za oknem pobíhají jen lstiví raptoři. Nic víc, jen jsme se to báli si celou dobu přiznat. A rci, zda zrak corcomarských víl kdy na tom hmotném žlutém puchu spočinul...? Zvrácenostem odvrácen. No vážně, nedá se to už déle dýchat, nedá se to už snášet.
To všechno eskalovalo právě v těchto závěrečných dnech roku 2011 a zničilo všechny zárodky i skoro vánoční pohody a snění, co se snažily se sem nepatrně vkrást a zapůsobit na naše srdce. Jaká ostuda. Už teď je naprosto jasné, že nikdo s poníkem a květníkem nepřijede - to už se dokonce jednou stalo a všechno bylo po kruté době útrap semleto, roztrženo a zničeno. Hlavně poník. Nebude už ani krabička cukroví, ani bloncka s retrívrem, ani hora jeřábů a jeřabin, ani pufnutí do letního večera... Jediná logická volba všechno vzdát je snad konečně způsobem, jak z hloubi duše prorazit to strašlivé prokletí a jít se konečně ohřát ke krbu.
~ ~ ~
Trochu jsem dneska odpoledne pro alespoň částečné napravení atmosféry (vyvětrat totiž zatím vůbec nepomůže, to leda tak až zítra a pořádně) rovnal obrázky a jiné údaje kontaktů v telefonu a dařilo se to, ale kolikrát byste si pomysleli možná hrozné věci, vida pragmatické časové poznámky vedené v mém překrásném a synchronizovaném Address Booku... Jo, mám hodně rád svůj adresář a všechny smsky o sýrech a moji novou úžasnou šátkošálu a neustálé objevování něčeho nového ke čtení.
Rovněž mě hodně vánočně povzbudil kouzelný včerejšek v čajovně s Dejvem a Krabicí Jane, kde jsem se stal svědkem moc pěkného momentu a Dejvova dlouho očekávaného bonusu, přestože jsem ještě hned před začátkem kvůli svým bystrým očkám sám asi vypadal jak lamka nebeská. Snad se to vyrovnalo večer díky daedrickému vyhledávacímu úspěchu :). Ať už tak či onak, čajováníčko a pokouřeníčko bylo perfektní, díky moc, těším se rozhodně na další.
Teď už zas zbývá jen přežít tento večert, jeho noc a zítřejší změny, naplánovat detaily vlastních možných bonusů a hlavně doufat, že tu zas jednou bude čistý vzduch. Naposledy v tomto roce.
Vlnovky v textu budiž jako obvykle věnovány Paelle.