Blíží se konec roku, což nevyhnutelně znamená celý ten uplynulý čas nějak zbilancovat, udělat z toho kvalitní report a ve finále ještě odříkat novoroční projev tradičně naplněný optimismem, ať už bylo v reálu cokoliv jakkoliv. Ne, toto ještě rozhodně není novoroční projev. Motivací k tomuto převážně v dnešním odpoledni vedenému kočičímu předení je nespokojenost - ať už s nedostatkem spánku, nebo s jeho přebytkem. Nebo spíš v mezisvátkovém volnu nespokojenost obecná, a to se vším, s čím jen může být.
Pravdou zůstává, že teď ve svátečním mezičase je k dispozici nezvykle hodně volného času k rozjímání, neboť není už do čeho rýpnout a všechno podstatné je dokončeno jak jen to nejlépe šlo. Konečně taková ta chvíle jako stvořená k pojídání cukroví, perifernímu sledování pohádkových pořadů a především k pročítání mých všemožných oblíbených i neoblíbených blogů. Po půl roce konečně zasloužené volno by se snad dalo říct. Už je k nevydržení totiž ten pocit, že když čas byl, nebyly události hodné k sepsání a teď, když se události ve dnech hromadí do krásné a čitelné mozaiky, čas není vůbec na nic, protože je maximálně využit k plnění naprosto nesmyslných a už tisíckrát splněných úkolů, které stejně nakonec nebudou dostatečně ohodnoceny; úkoly, ve kterých nejvyšší čistá projevená snaha o čiré čikovnictví vyjde vniveč jen kvůli pitomým nařízením a předpisům, co si ve svém opojení pýchou vymysleli oni puritánští zmetci, ryze pro potěchu vlastního ega a opovržení výsledky jednotlivců, co chtěli být i přes veškeré své osobní potíže těmi nejlepšími. Škoda jich, jsou násilně formováni v beztvarém davu. Budoucnost fakulty právě skončila.
Takové to vyzrálejší minule popisované prozření. Nestojí to za to. Život této fakulty není pro člověka, co by chtěl i kousek času pro sebe a své blízké, mít trochu jiné priority, zájmy, specializace, koníčky, radost, práci... Práci skoro přes plný úvazek - časová (a mnohdy i nervová) náročnost JIA zadání bývá kolikrát tak náročná, že je skoro neslučitelná s plněním úkolů školních, které ovšem nejsou v tomto "buď a nebo" souboji žádnou výzvou. A přínosem už vůbec. Je čas to změnit. Kompletně změnit. Není to snadné, ale mě už nebaví pořád kmitat 1200 km na výlety do ZOO a zpátky z důvodů, kterým často nerozumím ani sám. Je to totiž touha všechno tu vzdát, navzdory té nové městské Infekci zasluhující vymýcení. Konkrétní plány by byly, jejich provedení se dopiluje snad za běhu, šance na úspěch je dokonce reálná. Jen zbude ten smutek z toho, že poslední kolaps měl tak fatální následky a že bezvěrci zde budou slavit triumf. Prostě to vzdát. Já zkrátka nejsem jako Ivka. Nepálím za sebou mosty.
Maybe next life. Maybe even next year. Snad. Ještě jen zbývá prověřit, zda tento krok opustit naše město bude alespoň trochu v souladu se Synchronizací, jíž je tady čím dál nepravděpodobnější dosáhnout. Na druhé straně je to už ale zřejmě ta úplně poslední svobodná logická volba, když už všechny ostatní selhaly. Možná tomu sama nevěříš, ale pořád lepší, než se Ti pokusit zavolat.
No a lítost? Bitch please...
~ ~ ~
Každopádně když už byl ten čas na mé oblíbené blogočtení a nadávání na nedostatek volného času ke psaní vlastních smyslných nesmyslů a popisům nesmyslných syslů, nemohl jsem přehlédnout tu letos poněkud jednotvárnou a velmi specifickou náladu doprovázející rozličné články o problematice menšin. Což o to, samotné články byly krásným a rozumným vyjádřením vlastního názoru, což je nesmírně důležité. Já nemám ani nic proti rasismu a xenofobii v nich, ale začtu-li se pak do komentářů, případně pustím-li si nějaké rozhovory v rádiích, nestačím se divit. Nikde jsem nezažil tolik nenávisti a intolerance, co jsou zakořeněny v komunitách příznivců evangelických církví - zvláště pak co se té české nejpočetnější týče (a z nich ještě pak nejčastěji ženy 30-40). A hle, tady už najednou nejde jen o pouhý spor mezi transsubstanciací a konsubstanciací, ale o čisté zlo, kacířství a rarášky...