Konečně je chvíle klidu. Čtvrtá adventní neděle. Jo pardon, ono už je pondělí. Ten čas se tak občas zamotá, když se jde v rámci vzdávám-to-odpočinkového večera konečně uříznout vánoční větvička a cestou vás shodí z mostu nějaký bandita, případně hmyzák. Nemluvě o distrakci, kterou takováto setkání obvykle způsobí. Větvička je pak snadno zapomenuta, kapsy se po vrch plní zlatem, zlatými ingoty, drahokamy a podobnými nesmysly, co jen zatěžují a znemožňují ladný pohyb. Ale dost Skyrimu, ještě není konec všeho...
Pondělí. Poslední týden před Vánoci. Přišlo nějak zákeřně rychle a nestálo za to. Zvlášť, těší-li se člověk na pondělky celý podzim a najednou teď v prosinci už není vůbec o co stát. Chybí ten původní elán a cíl. A Marťa moje nadšení pro pondělky ani nikdy nesdílela. Tenhle týden v budníku je vůbec nějaký zákeřný. Zdánlivě jednoduchý úkol s Callistem není skoro možné splnit. Jak už všichni myslí na ty svátky, obsazují místnost jako diví a jak se tam pak dá nějak čarovat? Ještě štěstí, že brzo pojedou do toho kina. Nebo do ZOO. Nebo co.
Pondělky. Středy. Od října. Byly to moc pěkně prožité dny. Až do včera. Včerejšek v noci přinesl zase takové to prozření, že všechny cesty sice do mlýna vedou, ale některé jsou výhodnější jak jiné a ne všechno, co se třpytí až do Ostravy je skutečně ryzí. Bylo sice moc pěkné si vždy skočit na oběd, dát si pizzu z mexické číny, strávit celé odpoledne v čajovně, usmívat se u jednoho nefiltrovaného a diskutovat o tom, že servírky jsou taky jenom holky a říkat si, že je skvělé, když mají úplně, ale úplně všichni kolem iPhone... ovšem mohlo by se to celé obejít bez té neomezeně domrvené prestiže, kterou do svých ztřeštěných požadavků zanášejí ti puritánští zmetci. Jakmile to není včas a podle normy... Pro jeden život málo času o tom mluvit, navíc do toho všeho budníkování, JIA a Synchronizace.
Chtělo se mi původně se více rozepsat o sobotním koncertíku, jenže vzhledem k přípravě a celkovému pozadí a původnímu záměru by to nevydalo na samostatný kulturní článek. Každopádně jsem se teď v sobotu v rámci jedné adventní toulky nachomýtl k předvánočnímu vystoupení studentských kapel Seiftiú, The Jaws a Floats a musím říct, že takové odreagování to už dávno chtělo. Bylo to moc moc pěkné a vánoční a byla by i chuť je zkusit pozvat, nalákat, nechat je zahrát u nás v budníku. Třeba to vyjde, to se necháme překvapit. Každopádně to byl večer veselý, uvolňující a plný radostných setkání a nočních příležitostí.
A aby bylo všechno opravdu ve čtverečku, v minulém týdnu se podařilo naplnit aspiraci po prvním vánočním punči a brzo přijdou další. Nyní ovšem zbývá prchat, namísto křeče snít o fenomenologických redukcích a střípcích plánů do budoucna a především nabrat nové síly na úterní události, neboť tak mladí se už nikdy nesejdeme (a taky ichi-go ichi-e).