Eida.cz - Standova dortová výprava

Začalo to dost nenápadně a ještě ke všemu na pátečních strašidláckých slavnostech. Během pobíhání mezi maskovanými příšerami se znenadání ozval divoký Standa a měl plán. Plán tak šílený, že potřeboval dostat šanci. A najednou se v kalendáři objevil dost podivný výlet do míst, která snad nejsou ani na mapě...

Bylo něco málo před půl jednou odpoledne a odstratovali jsme. Údajně směr Luže, ale realita byla pochopitelně taková, že až dojde fantazie na plánování cesty, budeme jezdit v kruzích a pak prostě narazíme do stromu. Standa totiž dostal speciální zapeklitý úkol, a to odvézt svůj mistrovský sedmikilový dort ve tvaru auta černého jako smrt kamarádce do nějaké strašné divočiny. Začátek cesty probíhal až do Chrasti vážně dobře, cestou jsme viděli moc pěkné scenérie a podzimní plenér hrající všemi odstíny oranžovožluté listové barvy. A kočičku v poli.

Po příjezdu do Luže bylo potřeba někde dočasně zastavit a podívat se, jestli jsme ještě vůbec na nějaké silnici. Nepřekvapilo, že slečna, za kterou jsme měli namířeno, byla zcela bez signálu. Nakonec nás správně na náměstí nasměrovali divocí myslivci, kde bylo nutné projet úzkou uličkou a pak dolu směrem do ztracena. Zas tam někdo řezal větve na mostě, hrůza.

A skutečně se to stalo. Na silnici postávala skupinka lidí a vypadalo to, že se vážně rozhodli oslavit narozeniny stůj co stůj. Chválili našeho čikovného Standíka za to, že je vážně bystrý a čikovný čikovník a zase odpochodovali po poli do blízkého lesa, kde jejich siluety postupně zanikly. Vrátili jsme se tedy zpět do Luže...

Profesionálně jsme zastavili na náměstí jako největší zabijáci ze všech a rozhlíželi se po lidech. Snad nikde nikdo. Na Wikipedii se píše, že Luže je město, s čímž teda opravdu nevím, jestli se dá úplně souhlasit. Na první pohled nás zaujaly sluneční hodiny, přestože bylo Standovi divné, proč ukazují jen do šesti hodin večer. Asi nefungují na měsíční světlo, což je chyba. Prošli jsme si okolí a zjistili jsme, že snad všechny obchody včetně turistického informačního centra jsou tu k pronájmu. Dalším překvapením bylo všudypřítomné poselství recyklace, neboť se na každém kroku nacházely barevné kontejnery na různá skla a plasty a především sběrné nádoby na elektrošrot od Asekolu. Je možné, že by toto město žilo jen z recyklace? Nebo je za tím spíš mafie? Kdo ví.

Nedaleko centra s velkým obchoďákem před kostelem Sv. Bartoloměje jsme našli otevřenou restauraci, nebo možná bowling bar či jak tomu říkali, kde měli ceny tak nízko, že to bylo pro nás až nepředstavitelné. Uvnitř bylo liduprázdno a z reproduktorů vyhrávaly takové songy, že si člověk musel myslet, že se tam čas zasekl kdesi v osmdesátých letech. No a pak se to stalo. Přišla servírka, nejmenovala se zřejmě Šárka... a vypadala vyloženě znuděně. S radostí nám přinesla jídelní lístky a možná měla i trochu radost.

Za prakticky minimální cenu jsme dostali celkem slušné pizzy a nápoje a pořád se dívali kolem, jak tam nikdo není a kulečníkové stoly jen zahálejí. Zavolali jsme ještě od stolu experimentálně Swampíkovi a povedlo se nám s ním domluvit velkolepé setkání. Tím pádem jsme po posledním kontaktu se servírkou, jež byla spíše číšnicí a nechápala, že právě dostává skutečně dvacku dýško, jsme vyrazili zpět, vstříc Swampovi, který byl tou dobou lovit kešku ve Dvakačovicích.

Ač se to zdálo nedaleko, povedlo se mi splést výjezdy (protože "néé, pojedeme vpravo") a už se cesta nesnesitelně ubírala do kraje Ústeckoorlického. Pochopitleně jsme se na rozumnou cestu dostali až u Stradouně, což díky VM cestám nebyl žádný problém, ale bylo to dost daleko a začalo už docházet palivo. Nevadí, doplnil jsem ho.

Přes mostky byla už cesta snadná, ale najít Swampa samotného už tak snadné nebylo. Dvakačovice sice mají kostel, ale on není při cestě přímo kolem z auta vůbec vidět. Takže jsme to zapíchli na nedalekém parkovišti, kde Standa prozřele utrhnul planá jablka a šli se podívat nahoru ke kapli (ve skutečnosti jsme se ještě projeli ke hřbitovu a zpátky, ale psst). Bohužel, tam nikdo nebyl až... jsme od její brány spatřili věže kostela. Vysmátý Swamp nám už jel naproti.

Standík bohužel nikdy Geocaching neviděl, takže neměl tušení, co tam vlastně budou dělat, ale pak se to celé naučil. V nedalekém lesíku pěkně pod pařezem ležela magická krabička a v ní poklad. Nebo ne? Spíš ne teda. Standovo překvapení dosáhlo saturace a má za domácí úkol se začít o Geocaching zajímat. Výborně.

Po tomto šťastném shledání jsme se ale nakonec museli opět rozloučit s tím, že naplánujeme nějaké jiné a tentokrát ve městě, mimo toto strašně divoké nikde. Dojeli jsme domů. Už se stmívalo. Listopad dává. Ale snad to nebyl ani posldní výlet v tomto roce :).