Normálně mám skoro chuť prostě hned úvodem napsat, že sux, ale to běžně nedělám, takže nic. Jde o to, že mě to celé už vůbec nebaví a ještě ke všemu tu pořád kolem rejdí ten vír bezúčelové nenávisti. Už od března - nic nového.
K nepochopení, jak vlastně a proč celý ten kosmír funguje. Přestože se dá díky Synchronizaci dotáhnout skoro dvouleté zpoždění za dva dny, tak se dá taky dokonce opačně prožít ve dvou dnech zcela epické zlo, co nemá ani za ta dvě léta obdoby. Přesně takových těch tisíc (velkých) maličkostí - pak se není čemu divit, že celé to zklamání dosáhne v jednom jediném bodě saturace, determinanty začnou hvízdat vzduchem a schyluje se k bitvě, po které se budou parciální zlomky válet pod stolem ještě hodně dlouho. Ale kéž by existovaly jen ony dvě věci, tedy matematika a černá magie... Bohužel.
Ta nenávist je totiž v ostatních. Nefiltrovaná a všudypřítomná. Bylo by pro ně velkým ponaučením, kdyby se jim taky do cesty postavil Ďábel. Jenže to se prostě nestane každému. V takových chvílích pak zbývá se pořádně zamyslet třeba nad Gibsonovým citátem Before you diagnose yourself with depression or low self-esteem, first make sure you are not, in fact, just surrounded by assholes, nebo prostě a jednoduše zařvat do světa PUFFFF! Chjo.
O něco jednodušší je to zelené zlo pomalu dávkovat do blízkého okolí a do sebe zas dávkovat obrovská množství kafe denně (63+ g, multitasking like boss!). To má za následek sice totální pure awesomeness, ale taky tak trochu přehnanou upřímnost a snahu všem přímo do očí vpálit, co si o kom vlastně myslím. Hou hej.
Naštěstí se to srovnává, a to jen díky Synchronizaci a disciplíně, nebo i díky prvním pozitivním mailům, co mají za úkol potěšit a říkat, že zas bude všechno v pařátku. Jen ještě přežít těhle deset minut a víkend...