Eida.cz - Zámek v moruších

Z páteční noci zářila na zemi platina. V kalendáři mezi samými mráčky zase zářila jediná ikonka se sluníčkem. Za hektických podmínek se předešlého večera domlouval epický výlet. Vím, že jsem jim říkal, že budu online už v deset… a dorazil jsem něco po čtvrt na dvanáct, ale to se prostě stává, když se po venku potulují neodbytní démoni a jiná havěť. Buď jak buď, domluvili jsme se na návštěvě zámku se zábavným programem, s čímž nešlo než souhlasit a pořádně se usmívat.

Po opravdu strašlivé noci, kompletně probdělé kvůli dunivé hudbě vycházející z dálky (zabít je tam tak do jednoho!), nastalo konečně prosluněné ráno slibující moc hezkou a voňavou letní sobotu. Přivstat si díky nedostatku spánku sice nemálo bolelo, ale rozhodně stálo za přípravu dokonalé snídaně protkané čerstvým ovocem a džusy. Jedli jsme s Agátou opět venku a pozorovali všechny rozličné okolní formy života. Po jídle nastala očekávaná fáze příprav a zkusil jsem na zámecký výlet nalákat i svou sestřičku, nicméně jako správný teenager nabídku odmítla a ponechala mne tak bloudit samotného v temnotě.

Díky mému vysoce sofistikovanému systému příprav™ bylo výchozího bodu, tedy místa srazu, dosaženo už za devět minut deadline. Zasloužil bych si ještě další platinu za zaparkování do jediného volného místa. Zavolal jsem, ale na moje Buon giorno, amici, io sono qui! se ozvalo jen wtf a sdělení, že jsou ještě v jedné větší vesnici nedaleko centra jednoho středně velkého města. Čas čekání jsem využil na průzkum okolí, čtvrti, měření vzdálenosti na TT a děsení se z neustále procházejích lidí kolem. Pak se to stalo. Konečně přijeli a mohli jsme vyrazit. Cíl? Zámek Potštejn.

Když se řidiči konečně dohodli, nabrali jsme rychlost a metli si to spolu se sanitkou kolem rozličných dekorací, jako třeba množin kraviček, které vyvolaly diskuzi o mléčných výrobcích (čím i zas aktivovaly i můj bleeding effect), případně na jednom místě postával čáp s klapajícím zobákem, onde se zas podél cest leskly mokřiny, které bývají vysoušeny a staví se na jejich místech nové domy. Mělo by se to ale dělat přesně naopak.

Trefili jsme na místo a začali jsme obhlížet terén. Škoda, že nikdo neměl tak bojového a bitevního ducha, aby začal pobíhat kolem a skákat na budovy. Vyrovnávalo se to ovšem tím, že nám to všem moc slušelo, ale do teď ještě nebylo jasně určeno, kdo byl nejkrásnější. Ale zpět k terénu. Jak kdo tuší anebo netuší, těsně vedle samotného zámku se nachází kostel sv. Vavřince, u nějž na první pohled zaujmou nápisy nad jeho třemi vchody - Fides, Spes, Charitas. Další pohledy nad vchodem v průčelí postupně odhalí sochy sv. Antonína a sv. Anny a erby hraběcí rodiny a též poněkud nečekaně empírové rysy celé budovy - je to způsobeno tím, že ačkoli jeho barokní návrhy byly vypracovány samotným hrabětem Chamaré někdy v roce 1773, samotná stavba kostela byla provedena přibližně o 50 let později, během let 1816-1821. V roce 1861 navíc došlo k epickému zásahu bleskem a byla zničena jeho věž i se svými původními zvony. Měli jsme možnost nahlédnout i dovnitř, stačilo se jen postavit na správný schod, což David bohužel popletl. Kostel je obdélný, jednolodní, s půlkruhově uzavřeným presbytářem a sakristií v ose.

V plánu bylo využít pestrého programu, co samotný zámek nabízí. Neváhali jsme tedy a počkali si ještě pár minut na nádvoří na začátek hrané prohlídky. Samotné nádvoří dýchalo klidnou a přítulnou atmosférou, poskytovalo stolky a lavičky pro integrovanou cukrárnu a bylo tam spoustu květin. A když pominu pravděpodbně nejvíc významné fíkusy, pak především skupinově nadchla jemná kovová konstrukce s drobnými zavěšenými pelargoniemi.

Během momentu jsme se všichni shromáždili u povozu a už na nás volala komorná - poslušná služebná Maryčka. Vystoupali jsme po schodech snad ku kamsi na první podestu, kde vzala do ruky velké hodiny ukazující letopočet a začala se ptát vpředu stojících dětí, ze kterého století přicházíme. Nemám pocit, že děti tušily, že se vůbec v nějakém století narodily, ale bylo nám nakonec oznámeno, že jsme se právě dostali zhruba do roku 1760. Bleeding effect s tím opět trochu nesouhlasil, ale co se dalo dělat.

První zastávkou byla jídelna, kde jsme získali bod za plivátko. Bylo mi té slečny líto - už 250 let chystá večeři a nemá nejmenší tušení, jak to vlastně se zámkem a vlastně i celým šlechitckým rodem Chamaré dopadlo... V pracovně pana hraběte konečně ony venkovní všudypřítomné fíkusy začaly dávat smysl, ale tok myšlenek byl v tu chvíli přerušen, když Danča upozornila na možnost vypnutí si zvuků na mobilu, načež kdosi za námi začal telefonovat a všechno se tak stalo zbytečným. Aha, fíkusy. Hrabě Jan Ludvík Harbuval Chamaré, zdá se krátce po koupi zámku, totiž v Potštejně založil plátenickou manufakturu, tkalcovskou školu a především sady moruší. Je pozoruhodné, že tato manufaktura prosperovala (a to i z mezinárodních obchodů) tak, že byla až trnem v oku vídeňského dvora...

Dokola jsme si obešli jídelní stůl a naučili se dovednost zkamenění, která byla následně užitečná. Prohlížení vidliček bohužel už nic nepřineslo, ale pozorné oko zaznamenalo na stolku vedle černobílé fotografie, které stále poněkud do 18. století nezapadaly. Dále, na chodbě, děti vysvětlovaly nebohé děvečce princip automatické pračky a ona nás za to zavedla do ložnice, kde nás chtěla sníst samotná hraběnka Anna Marie Harbuval Chamaré.

Usmívala se a mluvila francouzsky. K naší smůle však vykázala komornou pryč. To byla škoda, protože moc pěkně voněla a měl jsem chuť jí to pochválit. Paní hraběnka na to ale šla od lesa a povídala o sobě, o své radosti z Bible a přítomným dámám ukázala své spodní prádlo. Podobně, jako komorná s pračkou, vyzvídala o vodovodech a byla děsně roztomilá, když ňafala u svého umyvadla bez vody. Z vyprávění taktéž vyplynulo, že má pod praukou švy. Vlastně vši. Ale kdo má vši, nemá se zač stydět. Pak se ukázalo, že na to, jak ráda četla, zrovna moc dobře neviděla a nasadila si na nás brýle. Načež jí bylo taktně sděleno, že takové brýle ještě nebyly vynalezeny, což jí trochu zklamalo. Ale ony nikde kolem nebyly viděny žádné jiné optické pomůcky.

Následovala menší zastávka v její kapli Nejsvětější Trojice, jejíž východní okno umožňovalo přímý výhled ven na oltář v kostele sv. Vavřince, takže se hraběnka nemusela co neděli podírat skrz lůzu. Nedivím se jí. Naučili jsme se od ní další dovednost, na kterou nás ovšem upozorňovala - zvednout si pýchou nos až do stropu. Dnes na tohle máme jednoduchý příkaz ego++. Poprosili jsme, aby nám Bůh odpustil všechny hříchy a postoupili do dětského pokoje a z něj do pokoje modrého.

Modrý pokoj byl modrý. Hodně modrý. Pan hrabě měl rád modrou a když šel kamkoli, zejména hledat poklad na hrad, nosíval na sobě modré oblečení. Oblékal podře i své oddané poddané. I komorná byla tmavě modrá. A usmívala se. Na stole postávala osamocená dopisní váha a pár kalamářu bez krve. Ozývala se hudba. Nebo něco jako hudba. A pak... pak se hrabě objevil osobně, naštěstí už se sklenkou v ruce. A v modrém. Přítomné dámy byly unešeny jeho bílými punčochami :). Museli jsme ho obelstít a využít naučenou zkameňující dovednost, aby nic nepoznal. Pak bohužel hraběnku začalo hryzat svědomí a rozdala další cenné rady - když něco někomu provedete, máte se jít omluvit. Tak proč to nefunguje?

Hrabě měl nakonec tak jako tak radost a povídal, jak ho trápí ten zatrolený poklad a že zrovna skládá své drahé paní šanson. Hrál na klavír, i když to neuměl a znělo to báječně. Mohli jsme si s ním zazpívat, ale byli jsme drtivě přehlasování táborníky. Z nich si pak hrabě odebral blonďatou Irenku a tančili v mramorovém sále. Na stolku tamtéž, přibližně naproti červenému koberci, byly květiny - bílé růže - a nešlo mi rozpoznat, jsou-li umělé, nebo skutečně živé a dokonalé.

Po konci této prohlídky ještě následovala jedna, vskutku bubácká. Přišlo děvče v hnědé kápi a zamklo nás do sklepa. A bylo to. Vlastně ne. Z ničeho nic se z kouzelného LCD obrazu spustily efekty a se smíchem zaznělo temnohlasem Já jsem Mikuláš!, takže strach byl rázem ten tam. Dozvěděli jsme se podstatu pověsi o Mikulášovi a jeho pokladu, a to bylo ve výsledku stěžejním k odhalení celé záhady. Po skončení efektů nás, ehm, zas mám na jazyku slovo servírka, prostě slečna přišla osvobodit. Vlastně ne, zatáhla nás ještě hlouběji do sklepení.

Celý sklep byl bezvadný a bylo hned jasné, že se jedná o původní stavbu, která byla v době největší slávy hradu zřejmě tvrzí. Z rámu dveří viselo pár upírků v renesančních oděvech a všude se ozývaly podivné zvuky. Celé to bylo udělané velice poutavě a příjemně, to musím každému doporučit. Ovšem následovat voňavé děvče v kápi v hloubi kamenného sklepení za doprovodu temnovarhanní hudby byla vyloženě výzva, takže za sebe dávám sto bodů za tento zážitek. Na konci, po průchodu všemi důmyslnými nástrahami, došlo k rozuzlení záhady - Mikuláš bude propuštěn z pekel jen za předpokladu, že rozdá všechny ukradené peníze. Takže jsme každý dostali po jednom zlatém. +2 f MEMORY SYNCHED.

Pak už byl akorát čas pro útok na cukrárnu, která nabízela rozmanité poháry. Konečně se mi tam povedlo doplnit kofein do normálu a mohl jsem zas zářit a dělat chyby v kratších intervalech. Projevilo se to zejména na zmaštěných nastaveních DSLR, ale příště to třeba bude lepší.

Tenhle výlet... byl jednoznačně letní povinností a zpestřením od monotónních DUMů, které je už nutné dát právě teď do slušivého vepřového kompletu. Díky moc za pozvání.