Konečně mě úplně přestala bolet čelist. Což je hned na úvod pozitivní a jistě velmi zajímavá zpráva. Nebo ne? Ono na tom vlastně ani tak nezáleží. Buď je to tím horkem, nebo ještě čerstvým zážitkem z města, ale najednou všechny tyhle nepodstatné drobnosti zaujaly svoje místo v ještě nepodstatnějším celku.
Před několika hodinami se přihodilo něco neuvěřitelného. I když to začalo tím, že jsem musel znovu usoudit, že mám až po krk všech přátel, co se nejen ani sami neozvou, ale nejsou s to ani odpovědět. I v tom spěchu z parkoviště by byl snad jen napatrný záchvěv mobilu důkazem Boží existence, ale nestalo se. Přesto znenadání přišlo pohlcení městem, a to přesně takové, co se propaguje v reklamách, ulice se celé daly dýchat, všude samé ken'-ka-no-rey a OTP a kolem proudily řeky všech osudů na zdech. A v tu chvíli se to najednou všechno spojilo, ve zcela zásadní zjištění - žádná šance, naprosto jasné myšlenky, vize zachráněného Sentinelu a perfektně dokončených projektů v rukou nadaných a nezkrotná touha konečně úplně všechno vzdát. A k tomu všemu jen stačilo opět zakřičet do prázdných drátů a slyšet z nahrávky znovu jeden kdysi-lednový rozhovor u kávy. Ten se sice už nikdy nevrátí, ale osoby z něj by se ozvat mohly, nebo, a to je pravděpodobnější, se v případě pokračování celé téhle situace ozvu jim a jejich jediná odpověď o všem rozhodne. Tak.
Pohlcení bylo možná až příliš silné, když se pak na cestě zjevil fantom. Občas se to tak, převážně při nízkých mlhách, stává. Ale už ne tak často. Připomíná mi to, že v poslední době mě nějaká vnitřní síla podvědomě nutí dělat na silnicích strašlivá pekla... Občas se při tom přistihnu, nedá se to kolikrát přemoci - jak taky, tváří v tvář té děsivé preciznosti je cítit jen proudění energie někde mezi tím temným nitrem a volantem. Asi špatná karma.
A špatná musí být zřejmě celou tu dobu, protože se neustále děje něco nepředpokládaného. Koho by taky třeba napadlo zapínat topení na začátku června? Co taky jiného dělat, když se na radiátoru rozplakal ventil, zlomyslně zamokřil koberec a když se pod něj dala provizorní miska, kapky do ní nepravidelně padající vytvářely zvuky naprosto neslučitelné s poklidným usínáním. Čas si pořád tak nějak plyne sám pro sebe a na ostatní kašle.
Už je to klidnější, když noc pokročila. Synchronizace se už nejeví jako nemožná, jen převelice obtížná. Pohledy do nespočtu zhasnutých pokojů v tak rozhlehlých sídlištích jsou pryč, ale někde tam, někde v nich je naděje. Aspoň jedna. V krabici.