Eida.cz - Muzejní noc

V pátek proběhl již čtvrtý ročník muzejní noci. K neuvěření jsou na tom právě dvě zásadní věci. Tou první je nemilá skutečnost, že se mi to celé málem vypařilo a vykouřilo z hlavy (ale naštěstí přišlo tajné upozornění), a tou druhou, že skutečně odstartovali noc už v šest hodin večer. Vyloženě zázrak, jako když uděláte ze snídaně večeři a naopak. Nebo taky ne.

Potíže s organizací, cestou a časem byly klasické, páteční. Navíc na Vysočině zrovna začínala parádní bouřka, ze které nezbývalo než co nejrychleji a zbaběle ujet a věřit přesvědčení, že východ Čech nebude zasažen jedinou kapkou deště. A to se splnilo do detailu, jen pohled na nebe jižním směrem nebyl zrovna dvakrát povzbudivý. K dalšímu překvapení došlo během cesty, kdy jsem se snažil vyfotit přibližně dva kilometry dlouhou kolonu právě ve chvíli, kdy počítadlo ukázalo dalších 666 úspěšně najetých kilometrů.

Po příjezdu a neúspěšném lovu duší přišel na řadu první záchytný bod, kterým nebylo nic jiného než Galerie moderního umění. Cestou jsem potkal překvapenou kaktusovou slečnu a pak zažil neohlášené odpálení rachejtle, přičemž se bohužel žádný velkolepý ohňostroj nekonal. Není mi ani jasné, jak se mi povedlo tak utajeně proniknout mezi Poláky dovnitř, aniž by se někdo vyptával na geografické detaily.

V současné chvíli, a to až do 29. května, je v přízemí výstava grafik a objektů Lubomíra Přibyla. U ní je heslem, že umění má být nadčasové, nekonkrétní a trvalé, což si imho bohužel poněkud protiřečí v dílech z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, která z řady ostatních vedle vystavených děl svým výrazem značně vyčnívají a evokují události a náladu oné doby. Z různých zdrojů se dá vyčíst, že z hlediska zpracování se jedná o unikátní hlubotiskovou techniku provlékaného provazu vytvrzeného epoxidovým lepidlem a všechny tyto provazové struktury podléhají matematicky přísnému a přesnému řádu (nejednou se mi u toho vybavilo i Zamjatinovo My). Tak tako tak, pro matematicky smýšlející jedince, či pro ty třeba jen trochu uchýné například na cyklometrické funkce, může být tato výstava skutečně svěží a očišťující inspirací. K zajímavým detailům patří již zmiňovaná díla z přelomu 60. a 70. let, rozdíly ve významu originálních a přeložených názvů děl a užívání určitých archaistických prvků v názvech u děl i po začátku 21. století.

V malém výstavním sále je až do poloviny září k vidění secesní plastika. K ní, ani ke stálé expozici zřejmě není moc co dodat, nacházejí se zde pozoruhodná díla a lhal bych, kdybych prohlásil, že se mi nevybavovaly různé smíšené doprovodné pocity, které v kombinaci s pozorováním lidí (a jejich typů) kolem vyvolávaly až panické nutkání sepsat či do tmy vykřičet cosi o idealizovaných představách a realitě při hledání skutečných vztahů a náhodných známostí, ale bylo by to jen obyčejné prázdné gesto, kterého jsou určité rádobymoderní blogy současných mladých beznadějných intelektuálů plné, a to by přece vedlo k desynchronizaci. Naopak radost udělal čerstvý večerní vzduch nahoře na balkóně čtvrtého patra, kde ke všemu rejdila konvička a bylo možné získat ne zcela běžný pohled na Velké náměstí (i do lokací více vzdálených) během pěkného západu slunce krátce před půl devátou večerní.

Galeriové bloudění zabralo velmi příjemné dvě hodiny, během kterých jsem se dozvěděl i o mnoha zpožděních právě cestujících a na muzejní noc se teprve chystajících, o těch zrovna pod širým nebem ke spánku se ukládajících a jiných z muzeí nadšených a o mých setkáních s místními narozeniny slavícími živly informovaných. A protože ti cestující z nich byli stále v nedohlednu a snad i kdesi za horizontem událostí a začínalo být ke všemu už celkem chladno, byl tento čas účelně využit na polovečeři, kvůli které už bohužel nebylo shůry přáno stihnout návštěvu Galerie Vladimíra Preclíka.

Neboť po večeři a cestě zpět už tuláci dorazili a dalším cílem se stala malá vodní elektrárna Hučák. Tu asi není třeba nijak zvlášť představovat a kdo nevěří, ať tam běží a na vlastní oči uvidí. Strávili jsme nějakých deset minutek dole v informačním centru, během kterých měla začít samotná prohlídka elektrárny. Zručné slečny u počítačů ovládaly celý podnik pomocí facebooku, což svědčí o neuvěřitelném technickém pokroku během poslední stovky let. Chvíli jsme koukali na velkoplošnou projekci nějakého naučného videa o vodě, obdivovali modely turbín a jiných zařízení a též poněkud přenastavili lokální stroje v návštěvnickém centru. Z modelů turbín ale stojí za zmínku model větrné elektrárny, který byl zapojený do elektrické zásuvky, což svědčí o tom, že tento mlýnek proud odebírá proto, aby se točil, což je v přímém rozporu s propagandou větrné energie, kde se mlýnky naopak točí, aby vyráběly proud. Ale my zkušení víme, že mlýnek se točí (kolem své osy), protože ho to jednoduše baví.

Následně konečně přišla na řadu samotná prohlídka, která začala venku obdivováním krásné secesní budovy a výkladem o tom, jak se bude barva v průběhu plánované rekonstrukce trochu měnit. Další část výkladu byla zaměřena na Francisovy turbíny a ryby, tedy přesněji na lososovité ryby, které mají v přehradě pro bezproblémové proplutí vytvořeny vlastní tunely.

Při vstupu do samotného sálu s generátory zaujal zámek na RFID a poté až perfekně přesná mechanika samotných strojů. Jako experti s maturitou z elektrotechniky jsme byli jediní úplně mimo a dohadovali se, k čemu přesně složí budící dynama. Pochopitelně jsou tam kvůli tomu, že v generátorech samotných nejsou obsaženy žádné permanentní magnety, ale pouze vinutí, které musí být pochopitelně buzeno, aby otáčející se generátor mohl vůbec nějakou energii produkovat.

Stoleté stroje byly nádherné a přesné jako hodinky (to už se dneska ve světě plastových šmejdů nevidí), ale tím bohužel celá prohlídka končila a ani na reaktor nás sáhnout nenechali. Tak jsme se ještě aspoň vrátili nahoru si pohrát s různýcmi solárními a jinými hračkami, vyvolali si vlastní smrtící tornádo a pak se odebrali na jedno vychlazené zpátky na náměstí.

Přestože se nepodařilo projít všechny možnosti, které muzejní noc nabízela, byla to velmi poučná, průměrně ufácká a krásná noc, po které následovala už jen vydařená paralelní jízda domů.