V poněkud tragické zážitky se ve výsledku mohou někdy transformovat i původně velkolepé plány hodin vhodných k nefalšovanému kavárničení. A vůkol loupající se jaro tomu v žádném případě nenasvědčuje. Ke všemu třináctého, druhá neděle měsíce března.
Snad jako blesky z čistého nebe se sesypaly dnešní události a tak trochu i rozbily některé dosud pevné domečky z karet obrovských. Naprosto nečekaně jsem byl nalákán do kavárny, což nešlo nic jiného než s velkou radostí přijmout. Cestou dýchalo již vrchuřečené loupající se jaro se svými zelenými pupeny a lupeny a procházková oklika přála tomu si jej užít plnými doušky v posledních instancích míst, na kterých ještě tkvěl onen odlesk živé doby, snad tak trochu sám prvorepublikový duch, zkrátka míst, na nichž jsem si beze strachu mohl připadat i chvíli částečně doma.
Přestože bylo od začátku jasné, že něco není jaksi úplně v pořádku, vzniklo z toho nakonec i tak kouzelné odpoledne plné nepříjmemných překvapivých zjištění, pochybností, střípků nejistot, střepů zlosti a možností, ale také inspirací k hi-res replikaci starých fotek z plakátů. Duel kávy a čaje, tentokráte žádný šálek krve, shrnutí synchronizační nutnosti a hlavně udržitelného stavu bdění, který je důležitý pro plynulé denní fungování. Pozoruhodné bylo zjištění možné prezence toho pomyslného myšlenkového stavu při sběru informací. A na konci zničený ubrousek i se štítkem a sušenkou. Teda...
Někteří by mohli říct, že jsme se možná ubíjeli vzpomínkami z minulosti, ale byli by to jen ti, co nepochopili a celý den sami vzpomínali na svá sympatická zkouření, jež jsou pro ně dávno ta tam. A taky dokola pro pózu četli to, co pro ně nemá reálnou informační hodnotu. Cílem je ale nikdy neustupovat, nikdy nepřiznávat chybu, hnát se splašeně za Synchronizací, vytvářet dál monumenty a vlastní nebe, žít v poněkud jiném světě a hlavně ignorovat konvenční vnímání toku času a podobně choré přežitky konformismu, na které tady prostě není místo. Myslím si, že by to v tomhle případě šlo skvěle.
Bohužel daleko podivnějším se pak stal následný večert, kdy jsem nedobrovolně s přílišné dávky různorodých empatií přijal něco už tak zle neúnosného, že jedinou možností mi byl katolický kostel, který to opět jako vždy účinně spravil a já mu tímto děkuji. Stálo to i za tu riskantní cestu, na které byly po vzoru předchozího dne srny v silné přesile, snad takových 75 kusů, nekecám! A všechny z nich valily své žluté nenávistné oči v touze sníst naše sny.
Nechci říkat "díky", ale chtěl bych ještě poděkovat; mrzí mě to, je to těžká noc a těžko říct, jak moc ráno pro koho kde bude. Ale pevně věřím, že jednou každá potvora nakonec zmizí a do translace se dostaneme v plné spokojenosti, synchronizovaní a s Neasi v náručích věční.