Je chyba rychle přecházet mezi kontexty? Existuje na tohle vůbec nějaká správná odpověď? Vlastně za to všechno může status. Jen nevinný status o ponících.
Z původního krátkého synchronizačního plánu se nějakou náhodou vyklubala až nehezky pořádná doba. Seděli jsme v debatě o čemsi dlouho do noci. Kolem pobíhaly malé slípky, konečně v synchronizačních časech dokonce řádově menších než epsilon. Primárně zafungovala touchscreenová radost, co šikovně odváděla pozornost přítomných od nich samých, i když to příšerné svítící widelní logo dělalo na celou místnost nemalou ostudu. Záchytným bodem prvního dojmu byla poznámka o důležitosti ikonek a následné gesto s jejich vyhozením do koše.
Nedá se říct, že přišlo přerušení, to by byl zas nějaký kec. Prostě začala docházet baterie a vydržela by z původních 2:50 už jen 3 hodiny. Takže jsme vyhledali AC zdroj, což naše malá milá nevěděla sama od sebe. Ale pomohla. U sítě simíci získali do kontaktů Jirku a byli zahlceni informacemi, desinformacemi, iluzemi a Ctiradem, který se ozval z Walesu jako dokonalý profík. Bylo to něco jako taneční vystoupení na plese, co není možné si nechat jen tak ujít. Nebo whee na entou. Nebo tak. A nebo taky ne.
Ať už to bylo vlastně jakkoliv a cokoliv se dělo, přišlo nakonec ráno a s ním díra v nebi. Jeden z mnoha efektů, pro které nemá ani katolická církev uspokojivé vysvětlení pro veřejnost. Každopádně to znamená, že plné synchronizace nelze dosáhnout ve starších kontextech - a tohle je přesně ten případ. Tak nějak k tomu vlastně muselo ve finále dojít, jen to nebylo hned vidět. Kontext jednoduše vypršel a všechno z něj bylo už dávno započítáno a v pořádku uloženo. Plus jedna, nic víc.
A i když tenhle kvůli nesmyslům kolem čtyři dny ležící zápis už nedává smysl, poučení z něj plynoucí, způsobené onou dírou v nebi, je neměnné, nehybné a všudypřítomné. Konečně.