Voda. Mokro. Z nebe se valí nekonečné řetězy deště. Probíhaje hlubokými kalužemi směrem k cíli už vlastně začíná být jedno, že oblečení není stavěné na neplánovanou koupel. Je noc. Vzduchem skrz déšť doléhá zvuk houslí a nebe je v tu chvíli plné výčitek. Cizí město a přece tak moje... Není možné si vzpomenout, jak to začalo, v rozbité hlavě jsou k dispozici jen střípky.
Sedíme v sále, je tma. Někdo v dálce cosi mumlá. Po plátně přelezli hmyzáci s reklamou na Coca Colu. Díky tomu se všechno zdá v pořádku. Nejkrásnější jsou pak regionální zprávy. Ukazují kraj v celé jeho celistvosti, působí to povznášejícím dojmem a město se leskne a třpytí. V tolika předfilmech a ukázkách plných akčních scén a téměř nepřetržité střelby se začíná ztrácet celý smysl, místo se jakoby mění. Když přijde už samotná znělka kina, jen těžko jde zadržet smích. Kdosi mi kopl zezadu do křesla.
Mít možnost tvořit cokoliv v neomezeném čase je neuvěřitelně svůdná a jedovatá myšlenka. A nalézt pak všechno téměř zničené kdesi uprostřed bezčasé prázdnoty je vskutku dokonalou bolestí. Přicházející scéna Domova přiznání Mal nezbytně nutí k zamyšlení se nad tím, jak je možné, že všechno ve své podstatě může skončit pouhým naplněním se a nesetrvá věčně. Nemilé na tom je, že přes samotnou povahu místa jsou v tomto bodě scény snímku možná až příliš rychlé a výraz v Ariadniných očích je spíš zpola zděšeným wtf namísto snahy o splynutí a smutného empatického akceptování cizí minulosti. Taktéž pojmenování mrtvé manželky jako Mal vyvolává přinejmenším lehký úsměv. Kdo ví, jak to bylo myšleno.
Nejde si nevšimnout, jak Lu vedle při některých pohybech začíná pochybovat o místě, ve kterém se právě nachází. Že by se pletla města? Štěstím je, že to nemusí celé dávat smysl a rozeznávání reality od skutečnosti či snů od halucinací je vcelku z některých pohledů naprosto nepodstatné. Je dobře, že samotné probuzení vypadá poněkud magicky.
Hned zkraje silně prší, což naštve, neboť to evokuje pocit neoriginality. Skrze rozmanité zápletky a občasné krátké vtípky nakonec lehce zamrzí, že je to celé vlastně taktéž jedna nepřetržitá střelba a skrze akčnost se tak trochu vytrácí onen původní hlubší význam, ale co bychom vlastně měli víc chtít od amerického filmu? Hudba a zvuk okolí jsou vkusné, někde možná až moc silné, ale dobře zapadají. Jedinou vadou na kráse, která by se snad dala považovat i za hřích, je křečovitě umělé použití Non, Je Ne Regrette Rien od Edith Piaf pro probouzení hlavních hrdinů z umělého spánku. Taky by měli používat spíš něco jako osvědčený Animus, neboť jejich moderní tajemný kufřík obsahuje tak trochu nemoderní tvary vzhledem k celé době, kterou má reprezentovat.
Voláme si s Lu. Nejasnosti jsou celkem ty tam. Nebe se pomalu zatahuje, čehož lišácky využívám k odeslání MMS Romance. Během čekání neškodí, zdá se, se procházet kolem celého komplexu a všímat si rozličných detailů. Na nedalekých lavičkách se to jen hemží dýčky, město je jich na takových koutech večerem plné. Přes původní plány Lu nakonec dojíždí autobusem a ve zbývajících dvou minutách jí popisuji, jak na vedlejším stromě seděl holub, chráněný před očekávaným deštěm, a vrčel. Nemyslí si, že holubi vrčí, ale co už. Do půl minuty po eskalátorech získáváme lístky a jdeme tmou. Koberce. Svítivé čáry. Všude je to stejné. Stačí si jen sednout.
Tajemný zvuk houslí ještě nezmizel, déšť je tu taktéž pořád. Všechno je tu stále s námi, jen jsme se to časem naučili nevmímat, neobjevovat, ztrácet. Pro naše vlastní dobra, ku prospěchu věcí příštích.