Tu jsem tak zas jednoho pěkného večera vypustil do prostoru myšlenku, přesně za pět minut dvanáct... a nečekal jsem, že jako nějaká dohledná budoucí doba by mohl být označen začátek tohoto týdne a stalo se, sny se změnily ve skutečnost a bylo opravdu hezké sledovat, jak jsou zase věci v pohybu. I když ne zrovna přesně tak, jak by měly.
Bohužel, jak už to bývá, přišlo všechno zase v tu nejméně vhodnou dobu a neměl jsem vhodný prostředek, kterým bych se pohodlně dostal na magické místo v nějakém rozumném čase. Nezbylo než se smířit s letní cestou vlakem. Samo o sobě by to snad nebylo tak hrozné, kdyby se ovšem vlak dvě minuty před svým odjezdem nezaplnil spoustou obézních dětí, které pravděpodobně jely na nějakou dobrodružnou výpravu, vybaveny fešnými batůžky a krabičkami s houskami a jinými svačinkami, a křičely kraviny na každé zastávce. V tu chvíli jsem i tak trochu litoval, že mi bylo před odjezdem zatěžko si přibalit na cestu krom jiných důležitých přístrojů ještě diePod, protože jsem byl zas zbytečně ve stresu a vystaven emocionálnímu oslimení ze strany zlobivých dětí. S politováním musím též Romance oznámit, že jsem si s sebou nevzal poníka.
Naštěstí se to tak nějak dalo přežít a konečně jsem dorazil do metropole, která mé noční oči dokonale vypálila odrazem slunce od svých krásných dlažebních kostek. Pak velmi mile překvapil propracovaný integrovaný dopravní systém, díky kterému byla skutečně hračka zařídit vše potřebné hned bez zbytečného zapojování paměti a rozmanitých orientačních smyslů. Po půlhodině jsem už chtěl nabrat směr na jeden výchozí bod a protože bylo pěkně, hrál jsem si s myšlenkou jít pěšky... což se nekonalo, neboť jsem zas neskutečně podcenil dávku a časový účinek antihistaminik, čímž jsem se pomalu dostával společensky do ofline.
Ale i to se povedlo překonat a s mohutným úderem slunečních hodin jsem konečně vycestoval zas zpět do rušného centra a dostával pomalu větší a větší strach, zda se nám skutečně povede se poznat na první pokus. Zaujal jsem pro jistotu strategickou pozici na sluníčku hned vedle mapy, podal sms hlášení, pozoroval holuby vedle a usmíval se na lidi s letáky kolem. Nerozumněl jsem jim ani slovo. Ani lidem, ani holubům. Snad kachny by kvákaly lépe.
K mému částečnému úžasu byl strach naprosto zbytečný, protože Irča zářila, svítila, blikala... zkrátka byla hned k poznání a byla to radost největší. Pak ale hned přišlo další, i když poněkud menší zděšení, kdy chtěla pomoct s výběrem dárku pro někoho, koho vůbec neznám. Ale co už. Slečna v krámku vypadala znuděně a tak trochu mi jí bylo i líto, že musí v takovém relativně hezkém počasí sedět za pultem a vyřizovat práci. Poznatkem z tohoto místa je, že harmonické kolektivy ve školních třídách nevznikají úplně automaticky a je pravděpodobnější, že budou spíš nefunkční.
A pak to přišlo. Je opravdu smutné si přiznat, že tělo už nedokáže fungovat bez přiměřené (což je rovněž velice relativní pojem) dávky kofeinu. Místo samo o sobě nebylo zrovna plánováno přímo pro venkovní posezení, ale tak nějak to pěkně zvládli a celkově to bylo i útulné, pohledy na renesanční budovy kolem silně vyvolávaly nedávné zážitky z Florencie a sluníčko svým světlem dokreslovalo atmosféru velmi milého odpoledne. Sem tam nebem proletěl racek a zaleskl se.
Krásný velký výběr, spoustu letáčků šikovně na zdi, pohodlná křesla a možná trochu zbytečně veké stoly, kolem lidé s podobnými temnými (ale i světlými) úmysly. Ceny se pohybovaly jen 10-15 % nad očekáváním, což je ale vzhledem k množství převážně ruských turistů ve městě stále ještě málo. Servírková slečna byla taková průměrná, jak to na frekventovanějších místech bývá, neměla moc vhodné boty na práci a hlavně když už přišla, nakláněla se nad hrnek a pozorovala kafe. Achjo, jak těžké je najít místo s personálem bez téhle úchylky. Na konci ještě přinesla zmatený účet a z hlavy cosi sčítala a nedávalo to zrovna moc smysl. Přčtěme jí ale k plusu, že se i usmála.
Co se týče hlavního tématu, s Irčou bylo zábavné zjištění, že neví vlastně tolik, kolik jsem si myslel. A navíc ví to, co já netušil - zvláště detaily jako vykukování a útěk s hudbou na kopci velice pobavily. V podstatě podobné kousky znám jen z textové formy. Řešením našeho problému by asi tedy byla nějaká alespoň částečná řízená integrace, což můžeme přes léto trochu zkusit, přestože nikdo neví, jak to bude s časem. A kdy se objeví slečna s kosou, na kterou mám spoustu otázek (ach ano, je srovnané skóre). Plány jsou zatím asi ve hvězdách, ale je potřeba udělat maximum a mít u toho radost.
Večer bylo plánováno divadlo, takže naše sezení vypršelo a bylo rozpuštěno. Navíc už začínalo být i chladno, takže jsme to stihli včas. Zajímalo by mě, jak jim to večer ještě probíhalo a zda všechny pozdravy a vzkazy byly korektně vyřízeny. Cestou zpátky jsem pro štěstí našel čistou korunu raženou čerstvě 1993, a to taky potěšilo.
Celková cesta zpátky byla už leší, klidná a předeším veselá. Netušil jsem, že se na jejich nádraží dá snadno sehnat tolik kokainu. Večer na mě navíc vtipně počkal minjík a pak se ještě děly věci ... :D A to už je jiný příběh.
Káva: Segafredo Zanetti
Nadšení: 100%
Obsluha: 6/10
Úkolů spněno: 3/3
Fotek pořízeno: 7 (nerelevantní)