Jsem na cestě. Nad hlavou mám olověné nebe a vůbec celé je to děsně pochybné, ospalé a depresivní. Zhasnutí světla přineslo aspoň trochu lepší pocit. Dneska je v plánu pekárna. A možná návštěva Methose, kdo ví. O dost horší bude zítřek, ale nepředbíhejme...
Únava sice pomalu mizí, ale nic to nemění na tom, že tu stále je a celkem i dlouho bude. Nejde to nijak rozumě naplánovat. Nedá se spát. Nenechá mě to spát. Vlastně radši ani nechci, bojím se toho, co by se stalo. Už nedostávám informace jinou cestou a jen nevědomost by zajistila klidný spánek. Asi není čas spát. Tak snad až po tomto životě přijde ten vytoužený odpočinek (já vím, nepřijde, ještě ne). Jediná utkvělá představa pronásledování šílenou novinářkou mě drží při vědomí. Nebo k čemu jinému to přirovnat? :)
Včera mě Tygřík... přesvědčila se zamyslet nad pootevřenými dveřmi, tmou, mňoukáním a tak obecně nad těmito více či méně temnými vzpomínkami a ránami. Ale když by to bylo aspoň z poloviny tak snadné jako léčit otevřenou zlomeninu. Vybavuju si ty otevřené dveře a stává se to často. Nedá se říct, že do toho občas sněží, ani nemrzne, přestože je namrzlé vše uvnitř. Ale bílá kočička mňouká opravdu velice děsivě... Když přišla poprvé, nastaly velké změny. A teď mě děsí události následujících dní, o kterých se nemluví. Řekněte, jak se vyrovnat se ztrátou? Ono mňoukání tak trochu úzce souvisí s labutí písní.
Můj vánoční sen se trochu zasekl na strašných nerovnostech a určitě o tom ještě napíšu nepěknou kritiku. Nejen, že je to přenáročné časově, ale i finančně to mnohonásobně přesáhlo všechny tušené limity. Začal už prosinec a mám teprve něco kolem 12 % hotovo. Snad to pořeší příští týden. I tak jsou ale znát pokroky, každá investovaná hodina práce se téměř dokonale odráží v zamýšleném záměru a dokonce se zdá, že to bude určitým způsobem lepší než první návrh. Pochváleny budiž CAD a všichni jejich stvořitelé. Mám i přesné rozpisy a fotky, tak se těším, třeba to sem budu moct plácnout.
Není teď čas se plahočit na farmě a těžce dřít v polích mezi pšenicí a melouny. Ani pohled na traktor orající sklizené pole za oknem to nezlepšil. Tak zatím budu doufat, že moje růžičky a ječmen jednoho krásného dne vykvetou a zajistí lepší budoucnost, která byla paradoxně expanzí ohrožena víc než moc. I když by to časem jistě opravili sobíci nebo kočky. A javory, samozřejmě především javory. Ty jsou teď všude kolem a nedám na ně dopustit. Kdepak, bez Maple už ani ránu.
Stalo se právě nepravděpodobné a jsem za to rád. Jen tak dále. Ale je to jako plavat v oceánu marnosti. Musel jsem si u toho vzpomenout znovu na moji pekárnu. Snad je to celé víc než dobře - vždyť nemůže být lepšího požehnání, než jakého lze dosáhnout pomocí croissantu. Croissant může všechno, dává nekonečnou energii a všechno s ním jde lépe. Dokonce se vyplatí i víc, než mít v intventáři běžnou borovicovou šišku. To víš, časy se mění. Musím si dát ještě croissant do kapsy. A mimochodem, i lentilka teď opět zachránila celou situaci.
A tak přišel prosinec. Tichými nočními ulicemi se opět bude prohánět vítr jako tenkrát. Nic by nemělo narušit jeho klid. Stejně jako nic nenaruší stíny tančící na tapetách v posledních dnech léta, šumění plynoucí řeky, plameny v krbu... Nikdo s tím vším nemůže nic dělat, což je nakonec dobře. Je mi to líto, nesmím k tomu víc říct...
Tento článek přečetlo již 137 čtenářů (0 dnes).