Každý den nemusí být jako ty ostatní. Neměl by. Vlastně vůbec ne. Vždycky je to jinak. A přesto pořád dokola. Již jedenáct měsíců tohoto roku za námi. Ač to vypadá jako plynulý celek, jsou zde snad na každém kroku jasně patrné stopy nespojitosti. Do toho všeho se mísí ještě běžné události a různé selhávání techniky, které jen přispívá k celkovému podkopávání představ. Vím, nemůžu věřit. Vidím se v tom. A musí to být vzájemné.
Ale tohle všechno nevzniklo jen tak náhodou. Ještě před několika lety mělo všechno jasný cíl a směr. Byl tu někdo. Nijak zvláštní. Přihodilo se mu však cosi nepravděpodobného... Nasčítaly se a sešly dny, kdy se zároveň dostal na vrchol v aplikovaných moderních vědách, dřívější pohyb ztratil najednou smysl a zároveň ti nejbližší odešli v kraje nestýskání. Té noci našel i onen Úlomek. Zranění. Ztráty vědomí. Ztráty paměti. Omylem se na pravdě nic nemění.
Míjely dny narušené spojitosti. Postupně. Tiše. Téměř celá tři léta se ticho vkrádalo do raněného času. A teď... Nikdo neví. Nikdo si nevzpomene - nikdo nezbyl. Neexistují ani potřebné otázky. Oni, přestože zapomněli hledat odpovědi, aspoň otázku položili a my je mohli nasměrovat. Teď to už nikoho nezajímá. Není proč žít.
I když se relativně nic nestalo a vše jde dál, není lehké žít ve změněném světě, tak trochu už nedotčeném vzpomínkou. Jdou dál a v oknech je podvádějí stíny. Nenechají si vyvrátit svou jistotu o bezpečí. Nevidí, nevěří. Nikdy se nesetkali s něčím podobným. Odmítají si to připustit. Rozporuplnost a hmotné paradoxy mládí bývají často těmi největšími překážkami.
Snažil jsem se. Tak rád bych ti dal vědět. Nemám jak napsat. Díky, že tu stále jsi. Všechno ostatní číst nemusím, jde to rovnou ke mně. Ale tohle... Vím, na jednu stranu by to byla absolutní tragédie. Jenže kdo jiný se zeptá, co se mi stává v noci? Jak je neuvěřitelně těžké udržet správný směr nevyzpytatelných sil. Kdy vídávám odlesky v nehmotných předmětech.
Existuje snad způsob, jak to všechno zpomalit. Je tu problém volby. Zdá se, vše je disjunktivní. Třeba se najde vhodné pravidlo umožňující dlouhodobý dotek s těmi třemi různými světy. Pamatuješ? Stvořil jsem si tady svoje vlastní nebe. Ale nenechalas mě odejít.
Konec se blíží. Jako už tolikrát. Konec neexistuje. Jen se zas změní éra. Stojí to všechno za to? Jen to prodlužovat na vlastní úkor. Nesmět se bránit. Pak je lepší se vzdát vlastní touhy. Zapomenout na dávná vítězství. Znám náznaky. Stačí to?