Ve snaze proniknout zpátky hustou stěnou mlhy vzpomínek se ti chce vykřičet ze sebe vlastní pocity touhy v dávno zapomenutém jazyce. Vidím tě, když se po nocích poflakuješ po studených místech města, když se plížíš ulicí a nelíbí se ti zničené obrubníky, když se v kočičích očích na moment objeví záblesk z nedávné minulosti, když tě děsí lavičky i pískoviště. Ne, ty to nevíš. Nerozumíš. Nemůžeš rozumět. Sny se roztříštily na velice drobné střípky jako poslední křišťálová koule. Jsme poněkud jinde. Nejde o to, co se kam posunulo. Nikdy přece neexistovala žádná pevná hranice. Tiše čekajíc tam nahoře jsem nikdy nebyl tak daleko. Cítil jsem a viděl každý krok. Sdílel všechnu bolest. A pak jakoby znovu. Okna. Květinové záhony. Pestrobarevné závěsy a nekonečná stínohra v překrásné záři zapadajícího slunce. Věčnost, která přece nemohla skončit.
Bohužel, je těžké s tím vším žít. Stejně jako by bylo stěží pochopitelné vyměnit zbytky vlastní duše za část vědění, ani já nemám nejmenší tušení, co dělat s mocí mně tak stále neznámou. Zdánlivé jiskry se nijak neopožďují, ani nic jim podobného se neobjevuje příliš brzy. Nic vlastně nakonec není otázka času. Čas je jen záhadné místo kdesi uprostřed toho všeho. Máš chuť to vzdát, ale ono není co. V bezčasé nečinnosti je i sebemenší lítost naprosto zbytečná.
Poznání ve své strohé aktuální současnosti nám nikdy neřekne kdo vlastně jsme. Nikdy neukáže či jen nenastíní celý potenciál, který, zdá se, by mohl být i nekonečný. Spousta lidí promrhá celý život a ani se nedotkne okraje. Neuvidí oheň. Červenou barvu. Chuť čaje. Prstýnek. Padající hvězdu. Proužky. Mrak. Nestvoří si své vlastní nebe.
Zrovna v absolutním teď je pro smrtelné všechno krokodýl. Ale to jen právě tehdy, když nic krokodýlem není. Ve skutečnosti je to právě naopak, když to zrovna naopak není. Rekurentně se to stále mění. Dny nestřídají dny, léta nestřídají léta. Všechno je stejné, ale je to stejné jinak. Několik nesmyslných sloganů ve skutečnosti zřejmě obsahuje pár základních článků ke klíči.
Padající jablka napoví. Mrzí mě to. Příště to bude lešpí, uvidíš.