Eida.cz - Hradecká Sova 2009

K začátku září dost možná patří spoustu věcí, jako jsou například víkendy, cesty do Hradce, kofein, šifrovací hry a podobně. Tak ani letošek nebyl žádnou výjimkou a úplně v pohodě jsme se zúčastnili dalšího ročníku Hradecké Sovy.

Do HK jsem v relativní únavě dorazil už kolem jedné odpoledne. Cesta byla pěkná, dokonce víc než to - byl v ní jakýsi odraz nádechu léta, jaké si jen málokdo může zapamatovat. Nebylo potřeba lámat žádné rychlostní rekordy. Jen prostě jet.

První samostatnou orientační hru jsem vyhrál a dokázal se dostat na start, a to dokonce víc než včas, už v 15:32. Na hřišti seděli orgové a z druhé strany přicházel jeden tým v modrém. Pak dlouho nic. A pak... přišli lidé se dvěma dětmi, co se jaly hráti si v písku a smály se a padaly. A jejich tatínek se jim smál. Pár minutek na to orgové otevřeli registraci a já musel zavolat Kalužovi, neboť můj tým byl stále v nedohlednu. Pak přišli.

Nějak jsme se zaregistrovali magickými formulemi a začaly přicházet stovky dalších. Vyplašená rodinka s dítky opustila hřiště. Pohled na po zuby vyzbrojené šifranty je asi znervózňoval víc než moc. Když zaznělo několik pípnutí z megafonu, všichni usoudili, že je to městem sponzorovaná demonstrace a postavili se do šiku po celém hřišti. Ne vlastně... byla to neorganizovaná skupina.

Na plot orgové nalepili obrázky, na které my, lidé bez očí, jsme neměli to nebeské právo dohlédnout. Když už se nám to pěkně vyzobrazilo a na nebi se ukázal úplněk, vyšli jsme do lesů hledat svou slávu. I když, ve skutečnosti jsme šli k nějakému rybníku. Plaval v něm pes.

Nehledě na to, že jsme měli zakázáno si během luštění na rybník sednout (byl vyšrafován), bavilo nás to a složili jsme si domino plné veselých obrázků, které nás stejně odkázalo někam do pekla. Cestou tam jsme potkávali jiné zmatené týmy, co neumí chodit po silnici a za každou cenu chtějí zažít dobrodružství v džungli.

Prolézali jsme zahrádky. Vím, došli jsme tam někam a následující šifra byla velmi jednoduchá, stačilo se na ni podívat. Celou tu dobu se mi moc líbilo cpát do sebe rozemleté ovoce. Potkali jsme tam na přechodu přes silnici Perníkáře a padla při tom řeč o přetečení čítačů v semaforech. Asi by to nešlo, ale i tak to musíme někde zkusit a vykostit. Tak, nějak nemám tušení, jestli mi teď během psaní vedle v záložce nevypršela session, omg...

Cestovali jsme dál. Potkali jsme most, ale byl i pro pěší a pro ostatní jak jednostopá, tak dvoustopá stvoření. Vzpomněl jsem si u toho na svoje zasazené artyčoky a počítal, kolik mi tak obchod s nimi může za noc hodit. Jo, pašovaná zelenina se  prostě vyplácí. Vyplácli jsme se na zem a mně to zamňoukalo. Přišla mi smska, po které jsem se hrdě přidal k týmu SS. Nikdo to nepochopil. Měli jsme totiž hlavy plné šipek. Některé byly plné, ale některé byly prázdné. A i malé a velké. To bylo moc moc hezké. Odkázaly nás někam do hlubin.

Už si nevzpomínám kam, ale asi to bude tak, že když nevíš, samo tě to dovede ke kostelu. Jasně, to je ono. Měli jsme za úkol přepadnout zvoničku se hřbitovem a zabít při tom několik zombies. Ty samozřejmě v noci svítily, ale bylo ještě světlo. Prý jim jich pár chcíplo už během přepravy. Všímali jsme si detailů... a krom nějakých čtverečků na zdi jsme slyšeli řev vlkodlaků a pozorovali bordel na zemi. Skutečná záhada. Nevyluštitelná. Pak přišlo na řadu sezení a jídlo, to nám šlo dobře, dokonce i kafe jsme použili a měli z něj skoro radost. Já teda spíš ne, to až z toho Lukášova někde v lese.

Prostě a jednoduše, museli jsme běžet dolu. A už bylo jasné, že se dostaneme do temných hvozdů. Dostali jsme se až k vodě. Org vypadal znechuceně. Chtěli po nás motat se v lodičkách dokola. Povedlo se nám to. Dostali jsme za to ale jen nějaký sušenky. A když jsme nevěděli co s nima, řekli nám, že je máme sníst. Vypadaly skutečně použitě, jako by je někdo přeházel z místa na místo. Vyloučili jsme dostatečně paranoidní možnost, že s náma luští i ufoni a že sušenky nikdo nerozlepoval. Ale ve chvíli, kdy Bubu v jedné z nich objevil zbytky uranu, nám bylo jasno, že předchozí dvě hypotézy neplatí a že jsme otráveni těžkými kovy ze sušenek. Nikdy nevíš, co jíš.

Po důkladné analýze obsahu našich žaludků nám vypadlo protonové číslo 92 a tam někde měla být budka. Snad nekontaminovaná. Ale bohužel - budka i okolí bylo silně kontaminováno a nikde nikdo. Svítili jsme. Křičeli. Snažili se volat o pomoc. Pavlíkovi. Barče. Marně. Nakonec jsme zastihli minjíka se slívkou v ruce, který nám řekl, že neví a poslal nás na správné místo. O kus vedle asi.

Nestačil jsem se najíst. Zadání šifry stačilo pořádně ohnout, ale kdo by to dělal. Celkem jasně na nás svítil Měsíc, takže jsme začali nemít strach. No, aspoň až do teď to šlo všechno krásně.

Pak bohužel přišel most a na něm nás Chuck Norris kopnul z otočky a museli jsme se vrátit. Bylo mi líto, že mnozí znás nemají tušení o pobaltských státech. Ale pak jsme se už smáli. V Kodani. Z Kodaně jsme odcestovali ještě mnohem hloub do temného hvozdu. Moc hluboko. Tak hluboko, že zmizela nejen 3G síť, ale signál vůbec.

Při přiblížení začala naše hvězdná válka. Orgové po nás začali střílet lasery. Naštěstí to Bubu moc neprotahoval a během chvíle je všechny sejmul a ještě k tomu jim začaly blikat terče. Ostatní šli nejspíš fetovat majoránku, jinak si nedovedu vysvětlit jejich náhlé zmizení. Kaluž s Lenkou někam běželi a čas se neustále měnil. A nebyl signál. Teda, to už bylo dost pozdě, jsem chtěl telefonovat, a to moc.

Nakonec se vrátili a mluvili o něčem, ale to je jedno. Mezitím vzniklo pár libových five artů. Konečně přišel signál. Povídal jsem si a sdílel nadšení z hákových křížů. Jen málokdo z nás by měl tak pěkný přízvuk hned ve čtyřech jazycích, o kterém jsem slyšel. Mezitím jsme nebezpečně rychle mířili k jízdárně, kde na nás spadla kostka. A kruci, tohle je nepěkné. Tahle šifra byla dost nepovedená, její nápovědy byly kdesyk djupt i skogen a cesta trvala víc než dlouho. Navíc jsme jen našli nějakou těžce jetou Zuzanku, která si odešla hrát na místo, které nám museli nakonec prozradit.

Přišli jsme na Moravu a začalo svítat. Poprvé jsem usnul. Nějaký slim tam lezl pořád dokola. Nevím, dostal jsem se do stavu se sníženým příkonem a abstrahoval od všech slimů.

Pak se šlo někam do města. Sedli jsme si až u nějakého keře. Usnul jsem napodruhé. Vzbudily mě až nějaké dívčí hlasy a po otevření očí jsem si všiml, že slunce je už pěknou řádku minut na obloze. Upozornil jsem na tu skutečnost při hledání východní brány, která byla na východě. Cestou jsme šli kolem biskupského gymnázia a nejen to, i kolem hradebky. Do teď to po letech nechápu. Dmnc.

Nejspíš se ukázalo, že umíme skládat básně a pak už jsme z trafa odnášeli usmaženou sovu. Nevím, co bylo výsledkem, jen mi došlo, že jsme někde daleko. A cestovali jsme ještě dál, do školy. Tam bylo i něco k jídlu... nevim už... Asi jo. Koumali jsme Lucku a Čipa. Lucka mi pomohla najít úplně maximálně nejvíc moc nejsprávnější MHD fintu a pak byl konečně klid.

Časově to sice nevycházelo nejlíp, ale už kolem poledne jsem mířil nebezpečně přímo do Mikulovic, kde jsem snědl lasagnky a usnul. Pak se toho asi dělo ještě víc, ale to už by bylo tak nějak nad rámec, protože to nesouviselo s šiframi. Večer jsme ale měli na farmě v Africe nějaké radosti a těším se, že po dnešku snad konečně i Tygřenka s Hildičkou pochopí, jak důležité je mít farmu v Africe. Moc se na vás těším už... Uděláme si imaginární síť farem a budeme nejlepší a získáme fajn obrázky s kachýnkama.