Právě jste se stali obětí počítačové kriminality. Ne, kecám, ale to je asi tím, že už mám plné zuby toho dokonalého operačního systému od Majkrosoftu. Už skoro třetí týden v kuse upgraduji a čistím mnohé staré Windows XP nad SP3 a podobně a pokaždé je to stejné. Tedy až na problém s flashem ve Firefoxu u Kamíska. Jak říkal minjík, XP tu nebudou věčně. Ještě že máme požehnané BSD.
Tento týden šel slušně do pekel. Je vidět, že už pomalu nakukuje podzim a za chvíli nás všechny nepochybně pohltí do svých mnohdy až melancholických hlubin. Ach, to je bída. A přitom týdny minulé byly jedny z nejkrásnějších a zároveň i nejnáročnějších za poslední léta.
Rozjezd byl poněkud pomalý, přesto však krásný. A zatímco byla Tygřík ještě pryč, projížděli jsme neskutečnou bouří horskými průsmyky, tvořili rychlostní rekordy, jedli výborná jídla ve tmě, dívali se bez proudu na zajímavá DVD, hodně ťapali do kopce a vůbec tak nějak začali konečně žít a dělat si ve strašidelném domku tousty (ne, zas tolik tam nestraší). Celé to eskalovalo po Tygřím návratu, tedy nejspíš v den výletu do Kutné Hory. Výlet byl mocky pěkný, taky že o něm Tygřena hezky píše, ale nemyslím si, že přestože všechno je krokodýl, bychom měli být krokodýly i my. Hlavně bych ještě potřeboval pokousat Ajťáka a mile ho požádat o fota, která jsou jistě veselá a kouzelná.
V souvislosti s trápením rozbitých widliček jsme sem do Corcomaru občas zašli. Já jsem mučil různé notebooky, láska moje mučila Simíky. Ale nikdy ne úplně. Interiéry a její kreativita spolu ladily, kočky vydělávaly víc než já a bylo nám pěkně. Moc pěkně. Nejhezčí ze všeho byla koťátka. Lásko, máme koťátka! Ještě to chtělo pokusit se mít farmu v Africe…
Poslední týden přinesl nějaké malé změny. Byli jsme v domku, kde rozhodně strašit nemůže, neboť se v něm nacházejí síly mimo nadpřirozené chápání. Byl tam croissant. Těstoviny. Koláč. Kapsy. Včely. A tak vůbec všechno. A bylo to nejhezčí. Možná víc než to.
A tyhle dny jsem vlastně už jen na zahradě, moje přítomnost jinde v kyberprostoru by byla silně redundantní. Celé to spočívá vlastně v tom, že se tu krčím a vesele si motyčkuju. Mám motykjů nejradši. Sem tam dojde k tomu, že musím přemístit slima nebo zrušit kaktus. Perkele, měl jsem slima i v paprice.
Dneska jsem konečně kouknul na jeden amatérský dokument a jen jsem se utvrdil v tom, že na Slovensku se skutečně máloco bere vážně. Ale to nebyla jeho podstata, podstata byla v určitém životním stylu a jeho složité a neurčité definici.
Teď už mě trápí jen jedna věc. A jdu po ní opravdu tvrdě. Všichni by mohli naplno využívat své schopnosti, kdyby chtěli. A v tom je právě ten háček. Jak to udělat? Tak proč, když má někdo problém s vlastní existencí, se ještě snaží svou identitu před druhými nedokonale měnit? Včera mi jeden kamarád říkal, že do sociálních problémů není dobré tahat rozum a za každou cenu dokazovat nějakou pravdu. A já jsem právě blízko podobné situaci. Jen krůček od osvícení. O dva tahy napřed. Je to prokletí.
Njn. Už je tma a zima. Tohle píšu venku. Stmívá se neskutečně brzo, je krátce před devátou. A všechno vypadá skoro stejně jako před dvěma lety. Stejně smutně a podzimně. Uvidíme. Snad všechno přejde, kytky zvadnou, ale naše poklady zůstanou skryty.