Cestování má mnoho podob a způsobuje mnoho různých zážitků. A shodou okolností jsem si i já dneska udělal jeden malý výlet. Tedy nebyl to opravdový výlet v pravém smyslu slova, spíš taková začarovaná cesta. Na Moravu.
Dalo by se říct, že všechno bylo neuvěřitelně náročné, nepohodlné a vyčerpávající. Už ten začátek, kdy mi nebylo umožněno v noci klidně spát, takže jsem musel často vylézat z pelíšku a když už to bylo při cestě, sledoval jsem, co nového za smetí na síti. Narazil jsem při tom na nový článek na Sísině blogísku. Na tom by nebylo nic až tak překvapivého, ale ten článek svým způsobem vybočoval z obvyklé řady. Sísa kdesi objevila stránku s IQ testem zdarma. Takových testů se po Internetu možná povalují stovky, ale tenhle byl první, o kterém bych si odvážil tvrdit, že byl celkem dobře navržený. Jediná a bohužel velmi zásadní věc, která ho kazila, byl velmi nízký počet otázek, takže po jeho dokončení není stále dostatek informací pro komplexnější analýzu a výsledek je velmi zkreslený.
Když už se mi podařilo konečně vyčerpáním usnout, před pátou mě vzbudil zlomyslně nastavený budík a bylo hned jasno. Teda nebylo jasno, venku byla nevídaná podzimní mlha. Vůbec jsem netušil, co všechno si stihnu zabalit a co ne, ale jen tak akorát jsem stihnul kus snídaně se zeleným čajíkem a hned jsem musel letět.
Cesta MHD byla pěkná a když jsme jeli kolem paláce, tak i trochu veselá. Toto opojení bohužel skončilo vstupem do nádražní haly, kde mnou vybraný a jediný možný spoj EC 345 (Avala, směr Bělehrad) měl zpoždění kvůli poruše na lokomotivě. No co si o tom myslet. Po několika okamžicích se zpoždění na tabuli ještě zvýšilo na 35 minut, což bylo už jaksi mimo limit, měl-li jsem stihnout být na onom místě přesně v 9:00. Během pozorování zmatených tváří kolem mi došlo, že vlastně není tolik co řešit.
Vlak dorazil téměř současně s rychlíkem se stejným cílem. Spoléhat na to, že lidé se nacpou do něj a EC zůstane volné by byla chyba, neboť ono EC bylo plné už při svém příjezdu. To už se mi přestávalo líbit a doufal jsem, že pořádné kafe dokáže všechny problémy vyřešit. Jídelní vůz byl pěkný, celý bulharsko-německý a číšník byl překvapivě Bulhar. Po několika neúspěšných pokusech zjistit, jakými jazyky se můžeme domluvit, došlo k tragickému zjištění, že presso už není. Břečel bych. Náhradou mi bylo nabídnuto capuccino, které jsem tedy nakonec z kofeinové nouze přijal. Chjo. Nespokojenost způsobovala rovněž to, že moje myšlenky byly asi tak o dvě až tři slova rychlejší než prsty na mobilu a zpětné čtení v odeslaných zprávách moc nedávalo smysl. Takže jsme si s Tygříkem úspěšně poslali pusinky a byli jsme vlastně všichni nakonec spokojeni.
Moravská metropole jen zářila, ale moje problémy s dopravou se jen a jen stupňovaly drobnostmi, kdy mi třeba automat odmítl vydat jízdenku a zbytečně mi tak ujela šestka. Přestože jsem si přál dojet tak, abych byl na místě přesně v devět, nic se nestalo. Byla tam všude moc a moc dlouhá fronta, až ke dveřím. Pobavili mě nějací veselí Slováci, co se snažili všechno vyřídit za svou dceru, snad i včetně školení o bezpečnosti práce.
Když už jsem do všech sportovních formulářů vyplnil NE, podepsal všemožné dokumenty, dostal razítka a na kartu revalidační známku, bylo všechno hotové a dostal jsem chuť na krokodýla. Jenže žádný nebyl po ruce, takže jsem si šel vyřídit jízdenku zase zpět.
Cesta probíhala pěkně až do... oznámení nespecifikovaných problémů na silnici a řidič šaliny odmítal jet dál jak na Maliňák, pak se chtěl otočit. I vyslechl si pár nadávek od kufry obtěžkaných cestujících a pokojně odjel do dáli. Opět časový problém - na rolu to bylo celkem ještě daleko a potřeboval jsem si jít pro něco k zakousnutí a od rána jsem se rozhodl pro KFC. Šlo to akorát. Davajíc si dva longery do tašky jsem se prodíral divokým davem a skrz underground nemilosrdně mířil k odjezdové tabuli, kde mě opět potěšilo již klasické půlhodinové zpoždění Vindobony (EC 172) z Rakouska.
O čtyřicet minut později jsem se již smažil mezi spoustou podobně nadšených lidí v neklimatizovaném voze. Děs a hrůza, skoro ani svoje longery jsem si nemohl v klidu zakousnout. Pobavil mě také jeden rozhovor, který radši nebudu nijak popisovat. Rovněž jsem se od pohledu na slečnu naproti ujistil v tom, že existuje spojitost mezi používáním hranatých obrouček brýlí a produkty Apple. Jen škoda, že já pro tentokráte neměl s sebou svůj PowerBook, a zrovna jsem seděl tak šikovně u zásuvky... Na druhou stranu ale možná lépe, šlo by přece jen o další zdroj zbytečného tepla.
Přes to všechno to bylo nic v porovnání s tím, co zažívám tady. A s tím souvisí zas jedno velké a smutné dilema, ale to je úplně jiný příběh...