Nadchnout se a skotačit v paprscích sluneční melancholie. Tak nějak to bývá, když začíná pomalé letní lákání podzimu a přestože zatím nedošlo na krbíky, statické odpočinutí si v řavě nového roku není možné nijak omezit. Zkrátka se jenom zaklonit. Vnímat šprýmy. Na poslední chvíli tichý telefonát a vůně, co nezmizí. Skoky. A dny. A sny. V hrnku kávy.
Vnímej růžemi
Záklon ibišku
Zatím tichá rajčata
Květy snů
Kulacení
Nádech do nebes
Celé hejno ovesných vlaštovek
Aviáš
Letní plody
Přichází konec
Je důležité vytrvat
Poslední dny brouků
Malovat... Ne, nekonečné vnímání má přesah nade vším a dovede na malou, maličkou chvíli vrátit řád, je to jako mít na dosah ruky důvěrně známé vyšší cosi, nadechnout se... a je to zase pryč. Jako sen, že v noci, když nevíš, jsi najednou Koci. A tak den láká, aby znovu podzim udeřil.
Zatím žádné komentáře.