Únor je vždycky skoupý na slova a navíc v něm jsou nejen nekonečně temné noci plné zimy, tmy, rarášků a smutné Zuzany, ale taky za každým rohem číhající útok a hry s nenulovými součty. To všechno a dost možná i něco navíc dělá z února ten nejdelší měsíc ze všech, ačkoliv má formálně jen tak málo dnů v kalendáři. Ale má, proti ostatním měsícům, všechny čtyři týdny, tedy minimálně pondělky - žádné jiné měsíce je totiž asi nemají.
Je záhadou, proč se vždycky v jeho druhé polovině a opravdu krátce před svítáním skutečného jara objeví tak mohutné mrazy, doslova když za okno přiběhne mrazidlo a všechnu naději rázem pohřbí v záplavě jasných, ale velmi slabých slunečních paprsků. A ještě jasnějších nocí s měsíčními výjevy. Je to podraz, kdy se sněženky nejdříve zašpičatí a pak jsou krutě spáleny na popel.
Tuhé dny jsou pak celé netečně skryté v chýších před zraky, nejen při předstírání psaní, ale i při pečlivém plánování dalších a dalších kroků, které konečně někam povedou. Ale nakonec nám špičky jara ukážou cestu k osvobození z pout, do kterých nás všechny mráz uvrhl pro poučení. A přinesou s sebou i rajčátka. I pomeranče. I ulitky.
Zatím žádné komentáře.