Vzhledem uplynulým týdnům a jejich temným nocím přišel i prosinec nějak moc rychle. Poslední měsíc velkého roku a i jeho svátky jsou tady nějak dřív. S tím se nedalo zkrátka počítat.
Hrdost lísknutí v jitru, kdy se i sama káva promyšleně zašpičatí v ranní rose, neubyla ani přes všudypřítomnou šeď v současné absenci listových křídel, či kvůli tomu, že se Martin na svém bílém koňovi jako obyčejně zasekl o texturu a místo dávno zapomenutého sněhu všechna jitra smáčí v pláči.
Zatím se špičatí
I když špička trochu pláče
Ve změti ostatních
Za každých podmínek
Hrdě i s oříšky
S přípravou na příští rok
Chuť skákat za rohem
V odrazu zimy
A chtít z toho vykvést
K čemu je vlastně šikovně umístěný vánoční storm, když všechno, co je podstatné, se přece neodehrává v davech na náměstích, ale v obyčejných špičatých větvičkách? Taky mají rády advent. A voní.
Zatím žádné komentáře.