Tyhle dny jsou… náročné. Náročné a přesto neuvěřitelně krásné; je to občas tak intenzivní, že zrak začne přecházet z jedné strany na druhou a rázem se doslova vytratí do ztracena v záchvatu rozvířených barev a vůní květin a všeho, a to jen díky rose, co se čas od času zašpičatí v nose.
Včerejší výlet pro čišící náčiní a záclony vylepšila kupodivu dokonalá závěsná židle, křeslo, nebo prostě houpací cosi, co měli jen tak vystavené u východu. Podle špíny na polstrování se dalo usoudit, že si na to zákazníci sedali ve velkém. A rozhodně, nejen já, ale i lidi za námi nemohli odolat něčemu tak pohodlnému a houpali se s radostí. Z té vzpomínky pak ale zbyla zas jen šmouha a záclony usedly do stínu dočasnosti, než na ně přijde řada. Dneska měla. Zas to překazila chuť nechuť jít dotvořit to ďábelské rozhraní plné modálních dialogů a jiných chuťovek, od kterých by bylo lepší se držet co možná nejdál. Nechápu, jak to mohlo před pár lety jít tak pěkně od ruky. Teď sie nevznikají už žádné chyby, ale nějak chybí energie a motivace se do toho hlouběji ponožovat. Navíc na stole sedí poník, je z koncoměsícového plánu nadšený a ví, že bude nakonec spasen, proto teď už nemusí nic dělat.
Jako z nebes začal v tu nejkritičtější chvíli hořet telefon. Pochopitelně, jak už je zvykem, spadla zase celá evidence a všechny důležité soubory se začaly válet po zemi. Protože to byla pochopitelně bazvadná výmluva, bylo celkem rozumné se na to jít podívat očima odborníka osobně a pokusit se přinést pořádek skrze nějaký vyšší zásah. Při bližším zkoumání vyšlo najevo, že je hlavní aplikace tak pitomá, že i přes všechna nastavení neumí pracovat s jinými než výchozími cestami a pravděpodobně je napůl závislá na velikosti písmen a napůl ne. Každopádně dokáže během operací zatoulat klidně i celé roky, zálohy let, dokonce i zálohy záloh let. Jasně, jaká je pravděpodobnost, že se někdo bude chtít vrtat v šest let starém smetišti? A dneska se to stalo.
Nakonec nebylo jiného zbytí než dočasně zahodit všechny ochranné mechanismy a vytvořit lokálně pracující a chroustající kopii. Aspoň prozatím. Vyšlo během těch pokusů ovšem najevo, že nám celý rok 2008 zmizel do ztracena už před drahně dlouhou dobou a neexistuje žádná magie, kterou by se dal zachránit. Až na… hodně staré zálohy na hodně staré flashce kdesi hluboko ve stole. Vzít si to na prozkoumání byla každopádně chyba už na prvním místě. Po nepříliš úspěšném pokusu o opravu FAT se na světlo dostaly dva soubory záloh podle NTBackup, pravděpodobně zkopírované přímo z pásky, která na tehdejším serveru byla a používala se. Něco tak retro-exotického, jako páska, NTBackup, nebo prostě zařízení pro IDE, to už technika pěknou dobu nepamatuje. Zdálo se, že v OS X bude tak trochu bez šance vůbec něco zkoušet, takže přišly na řadu virtualizované Windows 7, které ovšem, jak asi mnozí tuší, tomuto stařičkému formátu taky samy od sebe nerozumí a aby to nebylo tak snadné, z webu Microsoftu není možné aktualizovaný nástroj pro zálohy jen tak bez ověření a registrací dostat. Naštěstí se našli nějací dobrodinci, co ho měli na webu beze studu vyvěšen, tak jim tedy tímto děkuji. Krkolomný postup, při kterém bylo potřeba načíst částečné inkrementální zálohy mezi stovkou poškozených a jednu úplnou, se snad ani nedá slovy popsat. Vždycky ale svítí ona naděje, že je potřeba jen část děsivě zakonzervovaného celku - a ta skutečně vzplanula a cílový rok 2008 se objevil jako na talíři. Byly to pěkně pekelné chvilky ve dvorečku.
Ale ještě předtím dozrál čas provést ještě jiný vyšší zásah a konečně dětem zatnout tipec a zakázat jim z pekla srdce přístup na Facebook. Byly-li by osvícené, jistě by jim došlo, že je to v zjámu ochrany jich samotných, zvlášť když je Facebook mezi všemi ostatními MMORPG asi tím nejhorším. Způsobů, jak obejít takovéto blokování na úrovni přímých síťových spojení, je nespočet. A pochopitelně obejít lze, dokonce velmi snadno. A to stačí, protože nepřímá a zprostředkovaná síťová spojení velice pravděpodobně kradou všechny citlivé a přístupové údaje NSA přímo pod rukou, ale za to my už neneseme odpovědnost. Protože bohužel neexistuje přístup na bránu nebo nějaký centrální proxy server, který by se maximálně hodil, bylo jedinou možností využít služeb vestavěného firewallu. Mnoho lidí to muselo napadnout. Jenže kdo to kdy zkoušel, ví, že je to nesmírně kostrbatá a bolestivá záležitost - zvlášť pak, vezme-li se v úvahu, kolik adresních rozsahů Facebook používá, jak často je mění, a kolik počítačů by mělo být takto decentralizovaným přístupem spravováno.
Po troše googlování stačí vlastně znát jen jednu jedinou věc. AS32934. Tím je v podstatě vymalováno. Člověk si pak může s klidem začarovat whois -h whois.radb.net -- '-i origin AS32934' | grep ^route | awk '{ print $2 }' a smát se u toho jako ďábel, bohužel když nemá k dispozici SFU, Interix, cygwin nebo tak něco, je celé jeho snažení celkem zbytečné. A podobně, jako když Marťa několik minut zoufale koukala do neautomaticky nepředvyplněného políčka s poštovní adresou, zůstával ve vzduchu otazník - jak přenést tento krásný výstup, neřku-li recept na magický lektvar, do opravdu použitelné podoby, flakónku s olejem? Nijak dobře. Je to velmi šílené, ale dává smysl nechat mocný UNIXový shellový skript periodicky generovat .cmd dávku s netsh nastavením firewallu, kterou pak server klientům předhodí na stříbrném podnose v Sambě, nejideálněji přímo v nějakém netlogonu, která navíc nejprve všechna stará přesně pojmenovaná pravidla vymaže a hned nato nastaví nová a aktualizovaná. I proto by bylo moc krásné nějaký ten další použitelný server, ideálně s NetBSD nebo podobně elitářsky okázalým BSDčkem, po ruce mít. Když dá vyšší moc, třeba nakonec bude. Serverů není nikdy dost.
Byl to sice jen okamžitý nápad, ale stál spoustu úsilí a many. Hned v pondělí se tam budu muset jít podívat, jak a zda vůbec nějak děti trpí. Všechno je nakonec cestou k utrpení a utrpení jednou přinese taky své ovoce a odměnu v podobě procitunutí, změněného vnímání, nebo prostě jen rezignace. Jak u koho. Důležité je, že je to kreativní. Na tom jediném záleží.