Eida.cz - Hradecká Sova 2010

Opět to přišlo. Stejně jako loni, i letos začalo naprosto úžasné září a spolu s ním všechny radosti i strasti, které k němu tak trochu už neodmyslitelně patří - čímž jsou stejně jako minulý rok myšleny víkendy, Lízátka, mlha, úsvity, mořeplavba, Braillovo písmo a tak. Ano, ano, už tušíte velice správně, odehrála se další Hradecká Sova. Po přečtení svého loňského blábolu se trochu děsím, že to nejspíš dopadne podobně a já bych velice nerad zklamal ty, co od letošního reportu hodně očekávají. 

Letošní ročník byl svým způsobem, ostatně jako všechny předešlé, velmi jedinečný. V řadě prvé k jeho jedinečnosti přispělo jeho datum konání, které se poněkud krylo s Krtční norou v Brně, ale to jsem se dozvěděl až příliš pozdě. O Sově 2010 jsem začal básnit snad ještě před samotným začátkem léta s vidinou, že bych mohl do tohoto zážitku akčně zapojit svou milovanou sestřičku, sestavit s ní vlastní bitevní tým a postavit se tak tváří tvář mým bývalým týmovcům (jen pár jmen - Kaluž, Lucka, Lenka, Lukáš, Bubu...) a ukázat jim, že soví šifry jdou řešit i poněkud jinak. Záměr to byl výborný, Ančí můj nadšený návrh přijala (což pak komentovala tím, že její účast jí byla jako strohý fakt předložena) a začali jsme uvažovat o zbytku týmu. V té chvíli se ale začaly dít věci nepěkné. Ty ostatní týmy, na které jsem se v Sově těšil, začaly z registrační tabulky mizet a různě se měnit (líbily se mi i různé fúze a jejich výsledné názvy). Nechápal jsem to. Perníkáři se, podle rozhovoru s Ivoškem, nějak rozletěli na vlastní akce a Dopplerův jev zaútočil právě již do zmiňovaného Brna.

No, co naděláme, tak to snad zvládeme i bez nich za zády. Na správný výběr týmovců, samotného názvu a na předsoví schůzku jsme měli celé léto. A když už to vypadalo, že se to povede, dva týdny před startem jsme zůstali sami dva. V poli. Vlastně ne. Ale samozřejmě panika. Mělo by to vůbec cenu? Kdo ví. Začali jsme narychlo ještě hledat kolem sebe a vida, uspěli jsme (ale co to tu povídám, Ančí uspěla). Dva dny před startem. Neznáme se. Nemáme název. Výborně jsme se tak vyhnuli cenným radám na začátku :).

Není důležité vyhrát, ale být nejkrásnější.

Je sobota, krásné dopoledne. Vstávám, připravený a do všech barev odpočatý. Dobaluji ještě poslední drobnosti, neuvěřitelně se bavím při přípravě litru kafe, kompletuji lékárničku a jsem připraven vyrazit. Tedy vyrazit na oběd. Zatím všechno probíhá přibližně podle plánu, Hradec je zase krásně ucpaný a projet kolem nemocnice do Malšovic trvá kolem čtvrt hodiny. Prokousám se přes hrny ošklivých aut a dorážím, je pravé poledne. Úmysl zas překazila menší potíž s parkováním a můj příchod zhruba ve 12:06 už není tak veselý. Máme radost, dobalujeme další věci; mezi jiným strašně koumu nad tím, že má Denča akorát svátek a měli bychom jí nějak udělat radost. Když už jsme pořádně najedeni a sbaleni, vyrážíme na z Tescu odvahy, kde se máme sejít s Helčou a Denčou, domluvit se na dalších rychlých detailech a počkat na bus 10, který nás možná odveze někam ke startu.

Cesta je celkem pěkná, smějeme se. V trolejbuse ještě propočítávám náš odhadovaný věkový průměr, který vychází na krásných necelých 18.4 (v plné sestavě). Mám na sobě taky dva dřevěné kolíčky, třeba se budou hodit. Vzhledem k tomu, jak je náš tým veledůmyslně promyšlen, od nikoho nic neočekávám, snad jen že si to maximálně užijeme. Koneckonců, není přece důležité vyhrát, ale být nejkrásnější. Je 14:12 a skutečně podle proroctví v jízdních řádech dojíždíme k Tescu. Vystupujeme a z dálky na nás už mávají, mně zatím ještě neznámé, týmové kolegyně Helča a Denča. Vzpomeneme si na Denčin svátek a protože Anička nemůže najít čokoládu, slibuje, že časem, někdy, cestou, až bude Denča hodná, ji dostane. K svátku. Mňam.

14:23. Přijíždí desítka. Mám radost, vypadáme opravdu krásně, takže soupeřit s ostatními, ne už tolik krásnými týmy, by pro nás měla být hračka. “Plácky, Maxe Malého”, ozvalo se. Vystupujeme a začíná první orientační hra. Po dvou minutách v mapě to vzdávám, zapínám GPSku a vyrážíme směrem na start :). Cestou pozorujeme drobné detaily, snažíme se jít po chodníku a zrovna ve chvíli, kdy se pokoušíme přejít trať, nás přejel vlak. Vlastně nepřejel, museli jsme zdlouhavě čekat, než odjede. Po něm přichází malá zamyšlení, jak moc srážka s vlakem bolí a jak se nejlépe nechat přejet. Vzniká první (a poslední nerozmazaná) fotka. Mapa na Posledních informacích trochu zatajila lesík, ale to za ním bude nejspíš onen rybník. Vstupujeme na polní cestu, když tu náhle se na nás vyřítí vozy a z nich na nás mávají a smějí se orgové (zdá se, že Gee nejvíc), že jsme první tým, co vidí. Tak aspoň něco.

U rybníka samotného z dálky vidíme i jiné týmy, dokázali dojít dřív. Je přibližně 14:48. Narážíme konečně na problém s finálním názvem týmu, takže se zastavujeme a vlastně bez diskuze je přijat jeden z mých nočních výkřiků. Oficiálně vznikají Hlodavci Velcí Jako Smrt. Pokud to někdo bude koumat, vychází z mého osobního vnitřího pocitu, když jsem jednou kolem třetí ráno pozoroval v městských ulicích potkany a jednoho zajíce.

Není důležité vyhrát, ale být nejkrásnější.

Sedáme si a chceme začít čekat na start. Naše hmotná výbava je letos hvězdná - šest mobilních telefonů, GPS, buzola, mapy, foťák, kafe, čaj, cuketová buchta, štrůdl, rohlíky, spoustu čokolády, sušené ovoce, šály, šátky... zrak přechází. Po důkladné kontrole se opět ujišťuji, že jsme ještě stále nejkrásnější tým ze všech zatím přítomných a jdu nás zaregistrovat. Martinovi s radostí oznamuji naše rozhodnutí se přejmenovat a objevují se první veselé reakce. Při této příležitosti bych se rád zmínil o tom, co jsem už psal do dotazníku v cíli - nikdo nekontroloval naši identitu pomocí maskota (taky pravda je, že zvolit si maskota jsem považoval za jednu z nejvyšších výsad při vedení týmu). Získávám nějaké papíry a hlavně to nejděsivější, kostku. Začínám si vyrábět obavy... že po nás nad ránem budou chtít něco jako 2008 - Kubické monstrum.

Uběhlo ještě pár okamžiků, všichni tu už snad jsou a ohlašuje se start. S ním přichází náš první záchytný bod, totiž Úvodní řada. Orgové na sobě nosí kolíčky a mám z nich velkou radost. Vyvěsili na provázek ikonu pluhu. Tedy dohodli jsme se, že je to asi pluh. Dle očekávání všichni zírají, co bude dál. Při obrázku javoru koumeme, zda je to strom, list, plod, barva... nevíme vůbec nic. Přichází gorila. Stále nic. Po gorile následuje zámek a celé to dává ještě menší smysl než na začátku. Vidíme, že tam jsou nějaká tři pravidla. Objevuje se lilie, začínáme tušit, že jedno z pravidel bude asi střídání věci, rostliny a zvířete, přičemž právě zvíře bude možná dvanáctým prvkem. Celkem jasný vrabec zas ničemu nepomohl a rozvíjíme teorie o velikosti, prostředí a podobně. Prostředí vítězí, koneckonců nemáme co ztratit a zkoušíme kreslit rybu. Krom toho, že ji org nepoznal, je špatně. Přemýšlíme nad zmínkami o tom, že nám může název stanoviště pomoci. Štěstí... co je štěstí? Muška jenom zlatá! Z toho vychází, že štěstí nosí pavouci. Kreslím pavouka, vypadá jak sluníčko a začínám chápat, že je to k tomu potřeba i psát. Bříza, nebe... důležitý je počet písmen... Začínám si kreslit písmena, první, poslední, měníme názvy špatně identifikovaných věcí... počkat, poslední písmena? HRADECK...? Co? Hradec Králové přece není na 12 písmen. Po vzájemném nakopnutí se už konečně chápeme a holky malují žirafu, org se usměje a po ztracené hodině a sedmi minutách konečně odcházíme ke školce. 

Cestou koukáme na stavbu. Už se nesnažíme jít ani po chodníku. Školku objevujeme rychle, taky podle ostatních týmů je stanoviště dobře poznat, bereme zadání. Různí vědci, různé obory - já přece vím, proč mám s sebou gympláky! S trochou reverse-engineeringu velice rychle v mapě nacházíme blízký rybník u VEKO něco a jde se ;). Největší starost mi dělá počítání, kolikátý ročník Sovy to vlastně je. Skutečně šestý, pletu se. Každopádně když nám šifry půjdou takhle dál, bude to nádhera.

Cestou mí drazí hradečtí týmovci povídají, jak to tu znají. Potkáváme kukuřičné pole, ideální místo na odskočení si a na ukradení trochu kukuřice. Bohužel je už stará a není moc dobrá. Rybník ve Věkoších je krásné místo s atmosférou plnou komárů. Ze zadání rychle chápeme podle počtu čísel nutnost použití kostky, vysvětluji princip loňských kompasů a zkoušíme různě otáčet a kreslit. Konečně jsme našli čokoládu pro Denču, ta se s námi vesele dělí a společná radost z čokolády je parádní. Ozývá se nám Tonda, náš zatím ještě nedorazivší poslední týmovec, a my mu zhruba popisujeme, kde jsme. Po době bezradnosti, řídíc se heslem “Když nevíš, najez se”, odhazuji zpola snědenou kukuřici v dál a zkouším kreslit znovu, i na čtverečkovaný papír. Zjišťujeme, že to nemá smysl, takže nápověda... zaráží a zároveň těší mě v tu chvíli slovenský hlas, zdůrazňující omalovánky. Hrubou silou zkoušíme možnosti vybarvování čtverečků a podle sepsaných směrů jen rekonstruujeme obraz. Objevuje LABSK, nebo spíše něco jako LABSI-< a zbytek je někde špatně a nečitelný. Po předchozí zkušenosti koukáme do mapy; Labská vodárna se nám zdá daleko a trochu demotivováni hledáme chybu, překreslujeme znovu... Mezitím spokojeně začínají mizet první štrůdlí kousky a batohy se odlehčují.

Cestou na Labský most se k nám konečně u OBI připojuje Tonda a vypadá ospale. Je už tma, kolem se potulují různě zmatení obyvatelé, my Tondovi popisujeme naše dosavadní zážitky a směřujeme čím dál více k Labskému mostu. Nakonec kolem něj pobíháme velmi zmateně a neumíme si dost dobře představit popisovaný betonový blok. Po několika proběhnutí pod mostem na špatné straně a zážitků spojených s oslněným polospícím holubem se konečně posunujeme na stranu správnou, lovíme zadání a s ním přichází vlastně další záchytný bod. Kolem sedí spoustu týmů, šikovně si vybraly místa pod lampami. Míříme ke schodům, protože tam se zdá dobré světlo i možnost se celkem pohodlně posadit. Zebra je úžasná. Poznámka o nezapomenutí Fibonacciho posloupnosti nás tak trochu děsí. Tonda ji ještě pořádně popisuje a Denča najednou začíná z hlavy chrlit jedno Fibonacciho číslo za druhým. Snažíme se objevit nějaký systém přeskakování, čteme různá písmena slov z obou stran, nechápeme, zda je tajenka ve směru písmen, nebo zebry. Po několika vycucaných bonbónech a zkoušek napasování Fibonacciho s různým přeskakováním mi z některých druhých písmen po řádcích začíná šikovně vycházet OREL. Ačkoliv to vůbec nezní špatně, může si pod tím Nehradečák něco představit? V mapě se nic nepíše. Řešení to bude nejspíš špatné... Helča potřebuje vysvětlit vtip o tom, jak jdou dva a prostřední upadne. Přijde pak i na můj oblíbený, jak letí jedna vrána kolem druhé... a druhá kolem půl čtvrté. Když vidíme, že naše myšlení už není produktivní, zkoušíme volat nápovědu. Nápověda je těžce obsazená a když se rozhlédneme kolem, nedivíme se. Po dovolání se se divím ještě o něco méně - pokud diskuze s nápovědou probíhá u ostatních stejně jako s námi - ohlášení našeho jména je následováno prudkým výbuchem smíchu. Což ještě vydrží i do dalšího dne. Těžko posoudit, jak moc užitečná pro nás byla informace, že se vybarvuje černá/bílá, když jsme byli stále posedlí přeskakováním a Fibonacciho pokusy. O deset minut později voláme znovu a nemůžeme se shodnout na slově, které chceme vybarvit - náhodně zapíchnutý prst označuje Kroniku, o níž se dovídáme, že je černá a v tu chvíli je už jasno. Zmínka o černé mši vánoční opět způsobuje smích, nicméně barvičky se doplňují, matice (6x2)x3 Braillovo písmo příliš netají a při troše představivosti nacházíme Bílou věž.

Cesta začíná být zábavná, počítáme čas. Konečně vidím Aldis i z druhé strany a jsem nehorázně zmaten tím, jak GPSka šikovně sama orientuje světové strany ve směru chůze. Pomalu se blíží jedenáctá večerní, do půlnoci na stanoviště bezvadně stíháme - tedy pokud na nás nespadne třeba meteorit. Je sobotní noc a ulice jsou živé, znovu se tomu divím a nakukuji okny do hospod a kaváren. Šifra má být umístěna na okapu protější budovy, co si pod tím představit? Když docházíme a začneme zkoumat lampu, volá na nás veselý org a láká nás k sobě. Zhruba chápeme, že se šifra zrušila a potěšeni zastavením času si nenecháváme ujít noční vyhlídku z věže. Trochu nehezky nám vystřihli vstupenky z karty týmu, celou cestu nám pak u ní chybí roh a plete se to. Po úspěšném zdolání schodů nás vítá nádherný výhled na noční město. Někde v dáli možná cosi bliká, ale to je podle orgů nepodstatné. Vznikají nádherně nekvalitní fotky a máme radost. Cestou dolu potkáváme i jiné týmy a těšíme se na další šifru. Po slezení nám org zapíše čas, bereme si zpátky svoje batohy a už koukáme na náhradní zadání. Vida, lavička opodál se uvolňuje a sedáme si. Teda vlastně jen já s Tondou, holky zaujímají obrubník na druhé straně. Pohled do zadání je opatrný, rozdělujeme znaky na skupiny, Tonda prohlašuje cosi o ženské logice a v tu chvíli se už Denča ozývá, že má řešení. Nádhera, opět nám ukázala, jak umí rychle počítat. Sepisujeme celý text a nabíráme vesele směr do Šimkových sadů, posilněni dobrým pocitem z úspěchu.

Naštěstí jsme v centru, kde to relativně dobře všichni známe a můžeme si dovolit různé roztodivné zkratky a sebíhání ze svahů mimo cesty. Těžko popsat, jaká je během přesunu diskuze, sám přemýšlím nad fotkami a kafem. Za zvuku motorky míjíme jakousi rozprouděnou zábavu, o které jsme se pak dozvěděli, že tam někdo byl... ale tomu já už nerozumím :). Šimkovy sady jsou plné her a při troše představivosti by tu klidně mohl být benátský renesanční karneval. Ale není. Orgové nám dávají na svém centrálním stanovišti zadání, koukáme na lokální mapu a už víme, jak veselé co bude. Strategickou pozici zaujímáme u konce parku. Denča nám všemoudře nahlas předčítá zadání, je hodná. Pak si s Tondou utíká skočit si ze stromu a my si rozdělujeme další úkoly. Mořeplavba zní pro mě s Aničkou víc než neodolatelně a opatrně rozlamujeme oříšek, hledáme vhodnou barvu svíčky a zatavujeme ji dovnitř. Protože nevíme, co s provázkem, odebíráme se rovnou na stanoviště Mořeplavby a tam jen žasneme. Zdá se, že smysl orgů pro humor je mnohem větší a místo nějakého chráněného plavání svíčky po lavoru vidíme, že budeme muset překonat zhruba třímetrový úsek jednoho ze slepých ramen. Rozčiluje mě občasné šplouchání ryb. Po zdlouhavé dohodě a přípravách usuzujeme, že přes most nejspíš natáhneme nitku a až poté bude svíčka zapálena a položena na vodu. Mezitím odchází s hotovým úkolem další tým, co přišel až po nás :). Natahování nitky se daří a když opatrně sestupuji dolu na druhý břeh, odnaproti se ozve žbluňknutí. S komentářem, že to neznělo dobře, zvedám zrak... Naštěstí to není až tak vážné, jen jedna namočená bota, takže pokračujeme, svíčka je zapálena a položena na vodu. Zhruba v půli cesty se na skořápku nabalují nějaké listy, ale ničemu to nevadí. Když už je na dosah, dostávám strach, že tam taky spadnu :). Ale to se nepovede, vítězoslavně zdvihám hořící svíčku nad hlavu a po zamotání nitky získáváme vlastní Labuť. A protože kolem nikdo není, rovnou cestou ještě bereme úkol s probuzením sovy, což se taky daří krásně a jdeme zpátky do našeho tábora. Tam zatím mají splněnou většinu ostatních úkolů a Denča, protože je naší nejzdatnější počtářkou, louská killer sudoku. Zbývá ještě Braillovo písmo, tak pro něj odcházím. Původní zákeřné záměry otisky překreslit jsou zkaženy důmyslnou krabicí a látkou v ní, takže všechno je potřeba dělat postupně a pomalu. Po zakreslení přibližně nahmataného čehosi odbíhám nejkratší cestou, přičemž zdatně ignoruji natažené červenobílé pásky lanového centra. Kolize se ale naštěstí nekoná, takže je všechno v pořádku. Po dekódování zapsaných teček celkem pěkně vychází _ORUPA, což je lépe dekódováno na mnohem rozumnější KORUNA. Když se zdá, že máme všechna prvotní hesla, přichází na řadu trocha syntetična a postupně skládáme další tři slova, jimiž celkem bez otázek jsou Válka, Píseň a Trn. Odebíráme se k orgům k jejich velitelskému stanu a zvažujeme návrhy, mezi jinými i Ruži. Zbytečně ztrácíme čas, protože to skutečně je Růže. Celkem bez hlubších úvah volíme cestu Pohody a bereme si zásoby oříšků, jsme přece Hlodavci... Cestou se oříšky hodí, jsou malé a dobré. Padá myšlenka, že je potřeba pořádně prohlédnou získanou soví tužku.

Na dalším stanovišti se zapisujeme v 1:57 a máme radost, jak jsme otevírací dobu parku do tří krásně dodrželi. Se zadáním odcházíme k nejbližší svítící lampě, totiž skoro do středu blízké silnice Víta Nejedlého, kde jezdí tak maximálně jedno auto denně. Začíná být zima, nevíme si rady a jíme, doporučuju kafe a usmíváme se. Helča se celá zabaluje. Ozve se zaskřípání brzd a z protější strany silnice se řítí BMW. Naštěstí si to včas uvědomí a strhne volant přímo na nás. Nechápající se usmíváme přímo do světel. Řidič si to pak bohužel rozmyslel a odjel do dáli. Mezitím Denča opět krásně rychle přečte pár slov pomocí prvních písmen. Ale tím to tak asi končí. Sedíme na zemi, ležíme na zemi, hrajeme si s kostkou na zemi a nic nám nejde vymyslet. Pozorujeme zmateně projíždějící policejní vůz. Kolem sedí spoustu podobně rady si nevědoucích šifrantů. Nápověda nám odhaluje jedenáct písmen složených z jedné nebo dvou cifer, což ale zhruba máme a je nám to k ničemu, protože na to neumíme napasovat písmenka. Další nápověda nám taky nedá nic nového, akorát jakýsi blábol sestavený ze všech slovních druhů. Zvažujeme zkusit všechny okolní týmy třikrát okrást, ale nakonec si voláme o řešení. 

Sady Vítězslava Nováka jsou poblíž. Chodíme kolem velké trafostanice a nic... pak, po cestě dál, vlastně objevujeme, že trafem je myšlena jen malá skříňka kousek u řeky. Po zapsání obdivuji, jak dobře na tom vlastně jsme. Malšovický most u Staré nemocnice je prostě skvělý, bohužel je už těžce obsazen cizími týmy a nemůžeme ho nijak využívat. Usedáme tedy na zem na začátek Orlického nábřeží. Dostávám strach, protože to vypadá, že po mně Denča chce myslet, což mi už nejde. Nechápu, co ostatní dělají s mapou a skoro už nic nevnímám, ale shodujeme se na tom, že půjdeme ku kamsi k Futuru, totiž do ulice Jana Masaryka. Proč ne, Fantom je asi pěkný kujón. Zas tak daleko to není a hledáme nejlepší cestu. Přeskakování překážek na okruhu zavrhujeme, překonáváme ho po mostě a z Úprkovky sebíháme srázem dolu a meteme si to dobře známými Malšovicemi přímo za nosem. Po překonání Brněnské zaslýchám opět cosi o dalších hlodavcích, což potěší, ale nemyslím si, že by nám kdokoliv jiný krom orgů dokázal pomoci. Rozumím, že hledáme nějaký plot. Nakonec usedáme u nějaké hospody a rozkládme mapu s tím, že jsme asi zabloudili, což nám potvrzuje jiný ztracený tým. O chvíli později nás zdraví pochybný týpek s otázkou, zda nemáme trávu na prodej. Moje “neaty?” je zázračne rychle potlačeno a zkráceno na smutné “nemáme”, jako by měla být tráva naše poslední naděje. Sleduji záři... která ovšem nevychází z neonů na Futuru, ale ohlašuje již blížící se úsvit. Ach. Balíme to a voláme si o řešení. Zvláštní, o LTC jsme nikdy neslyšeli, mapa nám ho ale naštěstí ukazuje a odcházíme. Vlastně ještě máme v plánu koupit si ve Fururu mraženou pizzu. Obchodní centrum je otevřené, krásně září a svítí a je v něm příjemné teplo. Pohotově beru čerstvý program Cinestaru. Při čekání na odskočivší si dámy pozorujeme do obchodů přicházející zombie, tedy ránem lidé ještě spící. Pomalu přichází úžasná půl šestá. 

Ještě se vtipy přicházíme k tenisovým kurtům. Očekám jednu z nejkrásnějších věcí na světě, totiž plný úsvit plánovaný na 6:23 a mám radost. Za plotem se skutečně objevuje zadání, tak ho bereme a já posílám Hladavce někam na parkoviště a odskakuji si vyfotit na první pohled skvělou mlhu nad vodou. Několkrát, na různá nastavení, různě měním ISO, nic platné. Stejně mi pak bylo řečeno, že to chtělo podexponovat :). To ale nevadí, je krásné ráno. A strašná kosa. A ještě ke všemu bez slečny. Vracím se na parkoviště a koukám, jak si s šifrou opět nevíme rady, tak rozděláváme cuketovou buchtu a teplé nápoje. Kafe došlo. Podle ulic a dvojic přibližně tušíme, že to bude mít něco společného s křižovatkami a jejich tvarem. Najednou nastala chvíle ticha. Pěkné nadělení, Helča, Denča a Tonda usnuli hned, co si jen lehli. Vidím, že tohle nemá moc smysl a volám nápovědu. Jen se mi potvrzuje, že je s některými šiframi kříž a zkouším na to napasovat libovolným způsobem římská čísla. Protože je vše podle abecedy, zoufale hledám klíč pro seřazení a nedaří se. V 7:28 jsou tu již tři auta a většina týmů odchází, jednomu si při vzájemné výměně pohledů stěžuji, že mi mí Hlodavci umřeli. Nemá to smysl, je pozdě, volám o řešení. Při zjištění místa se vyděsím ještě víc a nechávám ostatní ještě chvíli spát. Pomalu začínáme s Aničkou balit a mluvíme o tom, že je to asi ztracené, neboť rozespalí těžko budou mít chuť a sílu pokračovat. Ale nakonec se probouzí a vyrážíme. Mlčky. Daleko. I Denča je potichu.

Poslední kroky k místu jsou už těžké, ale sluníčko nás začíná těšit. Usedáme, stříháme a s Helčou plánujeme podpálit nemocnici, což ale podle pravidel údajně nemůžeme. V krizi pojídáme další bonbóny a začínáme se usmívat, když se s výstřižků pomocí úžasného všudypřítomného pravidla 42 rýsují slova! Krize se mění v příležitost, my této kríležitosti náležitě využíváme a motivováni úspěchem ožíváme. Překonáno, za úžasných 40 minut v únavě vyřešeno a jde se dál. Pak ovšem počítáme, že pokud nám to bude trvat průměrně pořád takto dlouho, tak i s připočítanými penaltami přijdeme do cíle někdy ve čtvrtek...

Po cestě nacházíme něco jako rybníček, tedy rákosí v čemsi a u modré trubky další papírek a spokojeně si sedáme k památníku Jana Husa. Přicházejí si nás vyfotit orgové, nejde mi odtrhnout zrak od polarizačního filtru. V krátkém rozhovoru jsme pochváleni za to, že jedeme na čokoláně a ne na chlastu. Přemýšlíme nad mateřidouškami, 20 a 6 celkem vysvětluje, proč je odstavečků právě šest. Stěžuju si orgům, že došlo kafe, ale jako by mě nikdo neposlouchal. Na batoh se mi nalepil tančící hmyzák a během jeho focení se zdá, že můžeme jednotlivé odstavečky označit A, E, I, O, U, Y. První, poslední písmena moc nesedí, po chvíli se ale krásně vyrýsuje písmeno následující za danou samohláskou, což se mi nedaří ostatním moc vysvětlit, ale co už, zvedáme se a radostně nabíráme směr k soutoku.

Sluníčko na cestu svítí už hezky silně. Hraju si opět s GPSkou a ptám se, jak je ošetřený přechod těch slepých ramen. Zase koukám blbě, neboť jdeme na úplně jinou stranu. Denča se pořád plete, když nahlas říká až druhou barvu, co jí napadne, jakou jsem si mohl z barevných oříšků vytáhnout. Je tak trochu zábavné poslouchat, co mají ostatní za problémy s rodiči. Na mostě je velmi veselé, že zadání má být u prostředního pilíře ze čtyř. Naštěstí je naproti, zatížené cihlou, v ničem není problém. Vylézáme na povrch, usazujeme se pod stromy a přichází k nám malý psík. Ráno je už v plném proudu a lidé kolem se usmívají. Tonda, zachvácen elánem, vystřihuje všechny strany zvlášť, takže je nakonec dobré, že máme dvoje zadání. Kostka je sice polepena, ale to je v podstatě všechno. Že nějak souvisí s propiskou a světovými stranami, tušíme, odhadujeme. Během dovolání se k nápovědě začnou propiska i kostka poněkud vychylovat střelku buzoly, což je samo o sobě divné, řeka začíná téct do kopce a zkoušíme to koumat. Byla chyba vyndávat z propisky magnet, ale co naděláme, stalo se. Písmenka jsou radostně sepsána, snad všechna; je tu snaha z nich vytvořit něco HISTorického, ale nedává to smysl. Přesmyčku nakonec dohromady nedáváme a voláme si o řešení, naproti slyšíme vesele se bavící Notorické veverky, zvedáme se a odcházíme k Veverkovic hřišti...

Je už skoro půl dvanácté, začíná být horko a tým se nám začíná rozpadat - Helča a Tonda musí pryč. Tak nějak to oznamují i jejich telefony. I mně zvoní telefon. Dovídám se, že máme koťátko a ať na něj nešlápnu. Přicházíme na stanoviště a divím se, jaký čas to má tým před námi, když zapsal hodiny o dvě minuty více. Tonda s Helčou odchází, loučíme se a máme radost, že s námi prošli zábavnou šifrovací noc. Koukáme chvíli do šifry, ale spíš řešíme, co s námi bude dál a Denča okřikuje malé děti za plotem, aby tolik netřepaly s větvemi ořešáku. Konec konců, je od nich roztomile naivní shazovat ořechy z prázdných větví. Nuže, už asi nic nenaděláme, takže voláme na řešení s tím, že se vzdáváme a chceme se podívat do cíle.

Docházíme akorát před dvanáctou a atmosféra vypadá slavnostě. Po odevzdání karty týmu získáváme dotazník a Denča trvá na tom, že ho musíme hodně rychle vyplnit a udivuje mě její touha po mnohem náročnější trase. Vyhlášení je pěkné, Sovy jsou pěkné, všichni jsou pěkní... ale to nic nemění na tom, že my jsme nejkrásnější.

Po vyhlášení vítězů se odebíráme domů. Představa, že musíme jít pěšky až na terminál je trochu děsivá. Tam ještě přes deset minut čekáme v chládku nádražní haly a pak nás sedmička konečně veze domů. Naše skleslé “jedeme z Kuklen” je víc než výstižné, tak zmateně a unaveně sdělujeme pár zážitků, něco málo sníme a pak je tma...

Závěrem chci poděkovat všem našim týmovcům, tedy Helče, Denče, Tondovi i Aničce, byli jste skvělí a byl to neuvěřitelný výkon na to, že jsme se sešli narychlo a neměli žádnou poradu ani přípravu. Také i letos děkuji orgům za krásně navrženou Sovu, zejména za noční vyhlídku z Bílé věže. Pokud mám něco vytknout, pak je to jistě letošní absence terénních nápověd, ty telefonické v kombinaci s nenutností někam chodit často způsobovaly předčasnou únavu a demotivaci ke snažení luštit. Tak jako tak to byl velmi silný a pěkný zážitek a moc se týmově těšíme na Sovu 2011.